Ústavní soud I.ÚS 371/26

Stěžovatelka v civilním řízení namítla podjatost soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podjatost spatřovala v postupu tohoto soudce, zejména v tom, že údajně neoznámil orgánům činným v trestním řízení skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu žalovanou (nyní vedlejší účastnicí) podle § 8 odst. 1 trestního řádu. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl, že soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci.

Stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu ústavní stížnost s tvrzením, že porušuje její právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní stížnost je však nepřípustná.

Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci. Takovým usnesením řízení nekončí a stěžovatelka má nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může podjatost soudce zpochybnit [stanovisko pléna ze dne 7. února 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), bod 19]. Teprve po vyčerpání těchto prostředků, bude-li se stěžovatelka i nadále domnívat, že stav protiústavnosti trvá, může podat ústavní stížnost a v ní námitky proti vyhodnocení podjatosti zopakovat (tamtéž, bod 26).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud neshledal v oblasti nákladů řízení důvod pro stěžovatelkou navržený postup podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.