I.ÚS 3750/18

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 16. listopadu 2018 a doplněné podáním ze dne 31. ledna 2019, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na osobní svobodu podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 61/2013 bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. srpna 2018 č. j. 29 T 61/2013-2172 bylo rozhodnuto tak, že upuštění od výkonu zabezpečovací detence stěžovatele se nepřipouští. Na základě stížnosti, podané stěžovatelem proti rozhodnutí obvodního soudu, Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. října 2018 č. j. 8 To 417/2018-2216 podanou stížnost zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že se návrhem domáhal, aby bylo upuštěno od zabezpečovací detence jemu uložené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. prosince 2013 sp. zn. 29 T 61/2013, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014 sp. zn. 61 To 39/2014, a to na podkladě znaleckého posudku o duševním stavu stěžovatele ze dne 3. dubna 2013.

Stěžovatel je toho názoru, že zabezpečovací detence v jeho případě neplní svůj účel, kterým je ochrana před zvlášť nebezpečnými duševně chorými osobami. Ve věci rozhodující soudy podle tvrzení stěžovatele, zda je uložení zabezpečovací detence u stěžovatele nezbytné pro ochranu společnosti, vůbec nehodnotily. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně namítal nedostatky ve znaleckém zkoumání, a to zejména proto, že znalecký posudek byl vypracován dne 12. června 2016 nesprávně zvoleným znalcem, jež nemá potřebnou kvalifikaci. Stěžovatel poukázal i na to, že oba ve věci rozhodující soudy nezohlednily dobu, která již uplynula od vypracování původního znaleckého posudku, přičemž navrhoval zpracování znaleckého posudku nového.

Stěžovatel ve věci rozhodujícím soudům rovněž vytýkal, že při svém rozhodování nepřihlédly k tomu, že se ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác seznámil s panem G., který je tam nyní ve výkonu trestu odnětí svobody. S ním plánuje stěžovatel společnou budoucnost, mají v úmyslu spolu společně podnikat a vykonávat společně činnost v podobě nákupu a následného prodeje textilu. Zároveň mají v plánu spolu uzavřít registrované partnerství.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedenou argumentaci uplatnil již předchozích ústavních stížnostech které byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty (kupř. usnesení ze dne 2. srpna 2017 sp. zn. IV. ÚS 257/17).

Obvodní soud se vypořádal s tvrzením stěžovatele, že ve výkonu trestu navázal pevný vztah se stejně starým gayem a že znalecké posudky jsou zastaralé. Městský soud konstatoval, že závěry uvedené ve znaleckém posudku, v němž se znalci podrobně zabývali všemi okolnostmi důležitými pro posouzení nutnosti či potřeby výkonu zabezpečovací detence, lze plně vztáhnout i na současnou situaci stěžovatele, přičemž od posledního rozhodnutí ve věci zabezpečovací detence nedošlo k žádným změnám, které by odůvodňovaly potřebu vypracování nového znaleckého posudku. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.