I.ÚS 3751/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3751/13 ze dne 30. 1. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené JUDr. Zdeňkou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Okraji 439/44, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2012, č. j. 18 Ad 50/2011-144, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2013, č. j. 4 Ads 111/2012-135, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2013, která po doplnění podáním právní zástupkyně stěžovatelky ze dne 15. 1. 2014 po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 30 odst. 1 a 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před Krajským soudem v Ostravě bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť ve věci rozhodoval soudce, který měl být dle názoru stěžovatelky z projednání věci vyloučen. Stěžovatelka nebyla navíc v řízení před Nejvyšším správním soudem zastoupena ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s., když její ustanovená právní zástupkyně pouze podala dne 19. 9. 2012 blanketní kasační stížnost a požádala soud o zproštění zastupování. Následně Nejvyšším správním soudem ustanovená advokátka již nemohla kasační stížnost vzhledem k uplynutí zákonné lhůty pro její podání řádně doplnit. Stěžovatelka dále tvrdí, že v řízení před správními soudy nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, když jí navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností buď nebyly provedeny bez příslušného odůvodnění vůbec, nebo nebyly správně hodnoceny. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na lékařskou zprávu MUDr. Šárky Peregrimové ze dne 12. 5. 1989 a posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 26. 11. 1990, a to v otázce pracovní neschopnosti stěžovatelky a neplatné výpovědi z pracovního poměru, a na lékařskou zprávu MUDr. Jana Hromady ze dne 27. 3. 2001, týkající se převážné bezmocnosti manžela stěžovatelky. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že touto stížností napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, neboť jí nebyly řádně zohledněny v rámci výpočtu starobního důchodu doby pojištění, resp. náhradní doby pojištění. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým lékaři rozhodovali o přiznání její pracovní neschopnosti a přiznání invalidního důchodu a poukazuje na skutečnost, že neexistuje zákon, "který by stanovil, jak lze kontrolovat, napravovat a trestat pochybení posudkových lékařů a který by zabránil tomu, aby posudkoví lékaři byli současně soudními znalci", a navrhuje, aby Ústavní soud podal návrh na vydání takového zákona a zabránil tímto způsobem svévoli a korupci mezi posudkovými lékaři a znalci, kdy mnozí ze znalců jsou právě posudkovými lékaři, jak tomu bylo ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka zdůrazňuje, že v ústavní stížností napadeném rozsudku nebyla dostatečně zohledněna skutečnost, že od května 2003 pečovala fakticky o dvě osoby minimálně převážně bezmocné. Stěžovatelka dále namítá, že soudce JUDr. Petr Indráček, stejně jako soudkyně JUDr. Dagmar Nygrínová rozhodovali i v předchozí kauze stěžovatelky, což vyvolává pochybnost o jejich nestrannosti. Výše uvedené platí i ohledně JUDr. Hrdinové, předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, která má vazby na všechny soudce tohoto soudu, a která stěžovatelku likvidovala dle jejích slov z politických důvodů ve věci neplatnosti výpovědi dané státním podnikem stěžovatelce v době nemoci. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že by bylo vhodné věc přikázat jinému soudu. Stěžovatelka má za to, že ji Nejvyšší správní soud poškodil tím, že nezrušil rozhodnutí MUDr. J. Segeťové z 16. 5. 1989 a rozhodnutí posudkového lékaře z r. 2007, podle kterého její manžel nebyl od 1. 1. 1996 do r. 2002 převážně bezmocný, neboť z toho důvodu nemá pro výpočet starobního důchodu správně stanoveny doby pojištění. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 18 Ad 50/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím č. I. České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 3. 2011 č. 495 427 064 byl stěžovatelce přiznán od 27. 4. 2007 starobní důchod podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), v částce 7206 Kč před zvýšením podle příslušných nařízení vlády. Rozhodnutím č. II. České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 3. 2011 č. 495 427 064 byl stěžovatelce snížen od 27. 4. 2007 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona o důchodovém pojištění tak, že činí 7057 Kč, před zvýšením podle příslušných nařízení vlády. Proti citovaným rozhodnutím podala stěžovatelka námitky, které byly rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 4. 2011, č. j. 495 427 064/315-RSO, zamítnuty a napadená rozhodnutí byla potvrzena. Rozhodnutí o námitkách napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 9. 2012, č. j. 18 Ad 50/2011 - 144, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Ostravě nedošlo. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl. Ústavní soud nemohl předně přisvědčit námitce stěžovatelky, že nebyla v řízení před Nejvyšším správním soudem řádně zastoupena. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, podala právní zástupkyně stěžovatelky JUDr. Libuše Šmehlíková dne 19. 9. 2012 kasační stížnost, která však není, jak tvrdí stěžovatelka, blanketní, nýbrž zahrnuje námitky týkající se jak nedostatečně zjištěného skutkového stavu, tak právního posouzení věci. V kasační stížnosti je taktéž uvedena tvrzená podjatost soudce Indráčka a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Ostatně sama stěžovatelka doplnila v zákonné lhůtě kasační stížnost svým obsáhlým podáním ze dne 20. 9. 2012. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že správní orgány nepochybily, pokud dobu studia stěžovatelky jako náhradní dobu pojištění započítaly do dob pojištění pouze v rozsahu 80 %, neboť postupovaly zcela v souladu s § 34 odst. 1 věta druhá zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném ke dni 27. 4. 2007, tedy ke dni vzniku nároku stěžovatelky na starobní důchod. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že dřívější právní úprava takové omezení zápočtu náhradních dob pojištění neobsahovala. Pro zápočet doby studia jako náhradní doby pojištění do celkové doby pojištění je totiž rozhodující znění zákona účinné ke dni vzniku nároku na starobní důchod stěžovatelky. Nejvyšší správ