I.ÚS 3755/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018 N 135/90 SbNU 227 Požadavky na soudní odůvodnění v případech skutkového odlišení (distinguishing)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Vojtěcha Šimíčka - ze dne 15. srpna 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 ve věci ústavní stížnosti AC DODÁVKY, s. r. o., se sídlem Chemická 951, Praha 4, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 8 As 255/2016-36 zamítajícímu stěžovatelčinu kasační stížnost, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2016 č. j. 10 A 183/2014-45, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina správní žaloba, a rozhodnutí České obchodní inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 19. září 2014 č. j. 92508/14/0100 o uložení pokuty za jiný správní delikt podle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České obchodní inspekce jako účastníků řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2017 č. j. 8 As 255/2016-36 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka podniká v oblasti prodeje ojetých automobilů. Česká obchodní inspekce (dále jen "ČOI") rozhodnutím ze dne 28. 7. 2014 č. j. 10/1561/13/34 uložila stěžovatelce pokutu ve výši 250 000 Kč pro porušení informační povinnosti dle § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném v době spáchání správního deliktu, (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Správního deliktu se dle ČOI stěžovatelka dopustila tím, že při kontrole provedené dne 27. 8. 2013 u nabízeného vozidla deklarovala počet najetých kilometrů ve výši (261 000 km), která neodpovídala skutečnému stavu vozidla (418 790 km), jak bylo následně prokázáno znaleckým posudkem. 2. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Ústřednímu inspektorátu ČOI, který je svým rozhodnutím ze dne 19. 9. 2014 č. j. 92508/14/0100 zamítl. Ústřední inspektorát ČOI ve svém rozhodnutí uvedl, že správní orgán prvního stupně učinil ve věci potřebná skutková zjištění, nepochybil při právním hodnocení věci a předchozí řízení rovněž netrpí žádnou procesní vadou, která by měla dopad na jeho zákonnost a správnost. 3. Stěžovatelka následně podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji rozsudkem ze dne 30. 9. 2016 č. j. 10 A 183/2014-45 zamítl. Městský soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že prodávající je povinen ověřit stav vykazovaný na tachometru, a pokud by prodávající takovou možnost neměl, pak je povinen danou informaci sdělit spotřebiteli na počátku současně s uvedením údaje o stavu vykazovaném na tachometru. K výši uložené pokuty městský soud uvedl, že ji považuje za přiměřenou okolnostem a rovněž za náležitě zdůvodněnou správními orgány. 4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud k námitkám stěžovatelky uvedl, že městský soud správně na věc aplikoval zákon o ochraně spotřebitele; rovněž se ztotožnil s právními závěry městského soudu ohledně výše uložené pokuty. Rozhodnutí městského soudu je dle Nejvyššího správního soudu zároveň srozumitelné a přezkoumatelné. K rozsahu informační povinnosti Nejvyšší správní soud odkázal na ustanovení § 9 odst. 1 a 2 zákona o ochraně spotřebitele a uzavřel, že odpovědnost prodejce je v zákoně pojímána značně široce; z tohoto důvodu prodejce odpovídá za neposkytnutí potřebných informací i tehdy, pokud je nemá k dispozici. K námitce stěžovatelky, že z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 70/2015-56 plynou jiné právní závěry, Nejvyšší správní soud uvedl, že si je tohoto rozhodnutí vědom a že nyní projednávaná věc se skutkově liší, což je důvodem pro částečně jiné právní hodnocení. Stěžovatelkou tvrzená nepředvídatelnost udělení sankce tedy vychází pouze z její neznalosti práva; ta ji však neomlouvá. Nejvyšší správní soud z těchto důvodů kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. 5. Uvedená rozhodnutí Úsředního inspektorátu ČOI, městského soudu a Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které tvrdí, že správní orgány a správní soudy zasáhly do jejích práv garantovaných čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 v jeho trestní větvi, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 6. Stěžovatelka předně tvrdí, že pokud městský soud ve věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak se jednalo o neúčinný právní předpis, jelikož ke spáchání údajného správního deliktu došlo ještě před účinností daného zákona. Dále stěžovatelka namítá, že zákon o ochraně spotřebitele vůbec neměl být v dané věci aplikován, neboť stěžovatelka za celou dobu svého podnikání vstupuje do obchodních vztahů pouze s podnikateli. Z tohoto podle stěžovatelky také plyne, že nemohla naplnit skutkovou podstatu správního deliktu nesplnění informační povinnosti vůči spotřebiteli, jelikož ve svém podnikání obvykle jedná pouze s podnikateli, a proto nemohla vědět, že kupující by v tomto případě mohl být považován za spotřebitele. V konkrétní situaci navíc jednala s kontrolorem ČOI, který nemůže být spotřebitelem ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, jelikož není fyzickou osobou, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Stěžovatelka má za to, že správní soudy "dopsaly" do skutkové podstaty předmětného správního deliktu povinnosti, jež neplynou ze zákona, a jejich nesplnění poté nepřiměřeně sankcionovaly. Stěžovatelka neměla možnost předem volit mezi jednáním v souladu se zákonem a jednáním v rozporu se zákonem, za něž jí hrozí sankce. V této souvislosti poukazuje i na to, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal se svým rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 As 70/2015-56 v obdobné věci, od něhož se pokoušel odchýlit, aniž by rozvedl, v čem se nyní projednávaná věc liší od věci předchozí. Kromě toho stěžovatelka namítá, že uložená pokuta představuje nepřiměřený zásah do jejích majetkových práv a že Nejvyšší správní soud porušil její právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, protože se v argumentaci zcela míjel s kasačními námitkami. II. Řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se předně seznámil s napadenými rozhodnutími, jakož i s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015 č. j. 8 As 70/2015-56, na který stěžovatelka opakovaně odkazovala. 8. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 70/2015-56 Ústavní soud zjistil, že se v dané věci jednalo o koupi ojetého vozidla v autobazaru. Kupující po koupi vozidla nalezl v návodu k autorádiu vloženou servisní knížku, z níž zjistil, že prodejcem deklarovaný stav najetých kilometrů neodpovídal skutečnosti. Podal proto stížnost k ČOI, jež uložila prodejci pokutu za porušení povinnosti řádně informovat spotřebitele o stavu najetých kilometrů prodávaného vozidla. Krajský soud pokutu potvrdil, Nejvyšší správní soud však rozhodnutí krajského soudu i správního orgánu zrušil, neboť se neztotožnil s takto širokým výkladem informační povinnosti podle zákona o ochraně spotřebitele. V odůvodnění uvedl, že na prodávajícího lze klást pouze požadavky, které jsou rozumné a přiměřené okolnostem, a že by bylo nepřiměřené požadovat po stěžovateli důkladné prohledání ojetého vozu za účelem možného nalezení skryté servisní knížky. Dále uvedl, že prodávajícímu nelze klást za vinu, že kupujícímu nesdělil údaje obsažené v servisní knížce, o jejíž existenci nevěděl. Závěrem dodal, že pokud měly správní orgány podezření, že stěžovatel upravil stav tachometru nebo věděl, že tento stav neodpovídá skutečnosti, měly doplnit dokazování; například se mohly pokusit zjistit, zda předchozí vlastník sdělil prodávajícímu počet najetých kilometrů v kupní smlouvě či jinak. 9. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu (č. j. 8 As 255/2016-36) se rovněž týká koupě ojetého vozidla v autobazaru. V této věci byla prodejcem stěžovatelka, za kupujícího se v souladu se zákonem o ochraně spotřebitele vydával kontrolor ČOI. Stěžovatelka uvedla na tabulce u prodávaného vozu údaj 261 000 km jako stav tachometru; tento údaj jako počet najetých kilometrů potvrdila i ústně. Ten nicméně neodpovídal skutečnému stavu, jak bylo prokázáno znaleckým posudkem. Stěžovatelce byla proto uložena pokuta, kterou potvrdily i správní soudy. Městský soud uvedl, že prodávající je povinen ověřit stav vykazovaný na tachometru, a pokud by takovou možnost neměl, pak musí danou informaci