Ústavní soud I.ÚS 376/25

Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti, neboť ve stanovené lhůtě nezaplatil soudní poplatek. Lhůta uplynula 8. 1. 2025, stěžovatel poplatek zaplatil 9. 1. 2025.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že je od soudního poplatku osvobozen ve smyslu § 11 odst. 2 písm. i) ve spojení s § 11 odst. 3 písm. c) zákona o soudních poplatcích. Současně uvádí, že soud nezastaví řízení pro nezaplacení soudního poplatku v případě, že je nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by poplatníku mohla vzniknout újma. A stěžovateli taková újma hrozí, neboť usiluje o získání povolení k přechodnému pobytu a jeho důvody jsou hodné zvláštního zřetele.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Stěžovateli lze přisvědčit, že pokud by Nejvyšší správní soud zastavil řízení v rozporu se zákonem o soudních poplatcích, odepřel by mu právo na přístup k soudu jakožto aspekt práva na soudní ochranu.

Stěžovatel nezpochybňuje, že soudní poplatek zaplatil po uplynutí stanovené lhůty. Namítá ale, že měl být od poplatku osvobozen podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona o soudních poplatcích. Více neuvádí. Podle citovaného ustanovení se však od poplatku osvobozuje "cizinec v řízení ve věcech mezinárodní ochrany, dočasné ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení zajištění, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, a v řízení o propuštění cizince ze zajištění." Toto ustanovení na stěžovatele nedopadá, protože se před správními orgány domáhal vydání povolení k přechodnému pobytu. V takovém řízení zákon vynětí z poplatkové povinnosti nestanovuje.

Tvrzení stěžovatele o nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku mu hrozí vážná újma, je pouze povšechné a stěžovatel ani neuvádí, že by sdělil Nejvyššímu správnímu soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doložil, že bez své viny nemohl poplatek zaplatit [viz § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích].

Ústavní soud tak žádné porušení základních práv stěžovatele neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.