Ústavní soud I.ÚS 3834/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel brojí proti postupu orgánů veřejné moci v procesu rozhodování o žádosti stěžovatele o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Správním orgánem prvního stupně (Vězeňská služba České republiky) dochází k opakovanému odmítání poskytnutí stěžovatelem požadované informace a v návaznosti na to nadřízený orgán (Ministerstvo spravedlnosti) opakovaně rozhoduje o vrácení věci k dalšímu projednání, v důsledku čehož dochází dle stěžovatele k odepření práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a práva na informace.

Stěžovatel se domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem Vězeňské služby České republiky a Ministerstva spravedlnosti byla porušena jeho práva chráněná čl. 17 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; a aby uložil Vězeňské službě ČR a Ministerstvu spravedlnosti, aby nepokračovaly v průtazích a v této věci neprodleně konaly a rozhodly.

Před posouzením projednávané věci Ústavní soud nejprve zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady a zda je přípustná. Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a ve stížnosti uvedl všechny zákonné náležitosti (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a jeho ústavní stížnost je proto nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

K rozhodování ve věcech týkajících se svobodného přístupu k informacím se váže judikatura rozšířeného senátu Nejvyššího správní soudu (dále jen "rozšířený senát NSS"). V rozsudku ze dne 24. 10. 2018 č. j. 7 As 192/2017-35 rozšířený senát NSS upozornil, že pokud jde o režim zákona o svobodném přístupu k informacím, disponuje správní soud atypickou pravomocí nařídit přímo povinnému subjektu, aby žadateli informaci poskytl, aktuálně zakotvenou v § 16 odst. 6 citovaného zákona. Smyslem a účelem tohoto ustanovení je zabránit "ping-pongu" mezi povinným subjektem, resp. odvolacím orgánem, na straně jedné, a správními soudy, na straně druhé. "Správní soud musí zajistit, že prostřednictvím soudní ochrany bude rychle a účinně dosaženo poskytnutí informace v případech, kdy poskytnuta být má, avšak povinný subjekt ani odvolací orgán tak neučinily." Správní soudy skrze pravomoc zakotvenou v § 16 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím mohou ukončit procesní obstrukce či procesní "ping-pong" mezi odvolacím správním orgánem a povinným subjektem. Z toho pak rozšířený senát NSS dovodil, že žadatel o informace může ve věcech svobodného přístupu k informacím podat žalobu přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, kterým povinný subjekt po předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího orgánu znovu odmítl požadovanou informaci poskytnout (§ 16 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím).

Z uvedeného plyne, že stěžovatel má k dispozici procesní prostředky k ochraně svých práv, které nevyčerpal, a sice správní žalobu.

Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítla [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].