I.ÚS 385/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 385/07 ze dne 12. 8. 2009 N 182/54 SbNU 267 K posuzování státního občanství v řízení o vydání věci dle restitučních předpisů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 12. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 385/07 ve věci ústavní stížnosti M. D. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o vydání nemovitosti podle restitučních předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a dále za účasti městské části Praha 1, se sídlem Vodičkova 18, Praha 1, Bytového družstva - Malá Strana "U Petržílků", se sídlem Malostranské nám. 1/272, Praha 1, a Bytového podniku Prahy 1, s. p. v likvidaci, se sídlem Jindřišská 5/901, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237 byla porušena základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006 č. j. 28 Cdo 52/2006-284 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004 č. j. 20 Co 226/2004-237 se ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též "městský soud"), jimiž byla zamítnuta její žaloba o vydání ideální poloviny nemovitostí v katastrálním území Malá Strana. Oba soudy své rozsudky - svou právní argumentaci - vystavěly na závěru, že stěžovatelka nebyla československou státní občankou ke dni 1. 10. 1991, protože toto občanství pozbyla sňatkem s britským státním občanem, aniž by vzaly v potaz, že měla vydáno platné osvědčení o státním občanství. Stěžovatelka tvrdí, že v procesu nalézání práva byla porušena řada základních práv, konkrétně: 1) právo na rovnost (čl. 3 Listiny a § 106 Ústavní listiny Československé republiky, vyhlášené pod č. 121/1920 Sb.), 2) právo na spravedlivý a předvídatelný proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), 3) princip enumerativity výkonu státní moci, protože oba soudy se dopustily excesu spočívajícího v překročení hranice zákonné licence výkonu státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy), 4) právo nebýt zbavena státního občanství (čl. 12 odst. 2 Ústavy), 5) zákonné právo na náhradu některých křivd, čímž bylo porušeno její legitimní očekávání (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) ve vztahu k právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). 2. K jednotlivým tvrzením uvedla podrobnější argumentaci. Ad 1) Názor soudů, že sňatkem s britským státním občanem dne 27. 2. 1948 pozbyla československé státní občanství, považuje za mylný, protože norma, podle které k pozbytí občanství mělo dojít (zákon č. 102/1947 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství sňatkem), byla v rozporu s tehdejší ústavou. Tento zákon upravoval pozbytí občanství ženou, nikoliv mužem, tudíž byl porušen § 106 Ústavní listiny Československé republiky o rovnosti občanů bez ohledu výsad pohlaví, a z tohoto důvodu neměl být aplikován. Ad 2) Soudy se nedostatečně zabývaly důsledky podání její žádosti o zachování československého státního občanství a nezohlednily skutečnost, že o této žádosti nebylo rozhodnuto. Vyslovila názor, že přijetím zákona č. 88/1990 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o nabývání a pozbývání československého státního občanství, se neskončené řízení dostalo do režimu tohoto zákona, podle něhož k účinku obnovení státního občanství a vytvoření fikce nepozbytí docházelo okamžikem podání žádosti. Ad 3) Za právně vadný označila postup soudů při posuzování vydaného osvědčení o státním občanství, který oba obecné soudy založily na § 134 o. s. ř., nikoliv na § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Dále poukazuje na konkrétní rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyjadřující myšlenku, že vydané osvědčení o státním občanství je de facto konstitutivním aktem. Proto postup soudů znamenající zásah do práv stěžovatelky bez zákonného zmocnění zpochybnit vydané osvědčení, je překročením zákonných pravomocí. Ad 4) Postup soudů zpochybňujících vydané osvědčení je zbavením státního občanství ve smyslu čl. 12 Ústavy a porušením procesních práv stěžovatelky. Ad 5) Právo stěžovatelky na nápravu některých křiv, které jinak nebylo zpochybněno, vedlo k tomu, že stěžovatelka byla v rozporu se svým legitimním očekáváním naplnění takového práva zbavena svého práva vlastnit po právu navrácený majetek. 3. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že soudy porušily její práva uvedená v čl. 12 odst. 2 Ústavy, v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že Nejvyšší soud porušil též ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, a z těchto důvodů aby oba napadené rozsudky zrušil. 4. Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Čl. 12 odst. 2 Ústavy: Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství. Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Čl. 11 Listiny: (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 1 Listiny: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Čl. 38 odst. 2 Listiny: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. II. 5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. 6. Nejvyšší soud nejprve poznamenal, že neshledal porušení jakékoliv normy občanského soudního řádu ohledně porušení rovnosti účastníků, a dále naznačil možnost dvojího způsobu pohledu na posouzení existence státního občanství stěžovatelky po hmotněprávní stránce. Přitom jeden z nich použil při odůvodnění svého rozsudku i Nejvyšší soud, kdy dovodil, že stěžovatelka, která nevyužila možnost danou zákonnou úpravou, se tak připravila o příležitost nabýt státní občanství zpět. K tomu tvoří alternativu přístup z hlediska reálných šancí, na jehož základě by bylo možné dovodit, že stěžovatelka státní občanství nabyla takříkajíc materiální cestou, za pomoci extenzivního výkladu předpisů o státním občanství. V této souvislosti formuloval otázku, jak nahlížet na právní hodnotu osvědčení o státním občanství, které bylo stěžovatelce v roce 1995 vystaveno. Z těchto důvodů ponechal Nejvyšší soud rozhodnutí o stížnosti na Ústavním soudu. 7. Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že obsah ústavní stížnost