I.ÚS 3917/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3917/11 ze dne 6. 3. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnost Pavla M. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Pplk. Sochora 4, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011 č. j. 30 Cdo 4352/2009-80, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2009 č. j. 1 Co 312/2008-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008 č. j. 37 C 144/2006-40, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva obrany jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí Ústavní stížností ze dne 22. 12. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu, že jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu obrany, na jejímž základě se stěžovatel domáhal jednak uložení povinnosti neupírat mu službu k utajení skutečné totožnosti z důvodu příslušnosti k Vojenskému zpravodajství a zdržet se tohoto upírání do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), jednak písemné omluvy, provedené a doručené do stěžovatelova bydliště do tří dnů o právní moci rozsudku, která zní: "Vážený pane Pavle M., omlouváme se Vám tímto za nekonání, které Vás po dobu, nikoliv zanedbatelnou, ponechalo v ohrožení života, zdraví a cti od osob třetích z důvodu Vaší dřívější příslušnosti k Vojenskému zpravodajství, u něhož jste konal své služební povinnosti ve prospěch České republiky." (výrok II), a dále zahájení a realizace procesu s ním, jeho manželkou a nezletilou dcerou, jehož realizací vůči dotčeným osobám bude trvalé a systémové zabezpečení ochrany jejich života a zdraví (výrok III), dále pak jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") byl k odvolání stěžovatele shora uvedený rozsudek městského soudu jako věcně správný podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") potvrzen. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu pak bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že působil ve Vojenské zpravodajské službě v pozici tzv. legalisty, jehož úkolem bylo v zájmu České republiky podle zadání vyplývajícího z rozhodnutí vlády či jiných ústavních činitelů získávat důležité informace a osoby. Za tímto účelem byl zpravodajskou službou vyslán na území cizího státu pod legálním krytím reálně existující firmy, ve které vyvíjel podnikatelské aktivity a vedle toho i aktivity v rámci svého hlavního poslání, čímž vědomě páchal (trestnou) činnost proti zájmům tohoto státu. Konkrétními výstupy jeho práce je počet osob získaných ke spolupráci a množství zpráv obsahujících žádané informace. Z uvedeného vyplývá legalistovo zcela specifické postavení, tedy že současně stojí uvnitř i mimo Armádu České republiky a jeho primárním úkolem je zůstat v naprosté utajenosti. Jakýkoliv rozpor mezi krycí (podnikatelskou) aktivitou a zpravodajskou činností vede k dekonspiraci (vyzrazení) poslání legalisty, a tudíž i k ukončení jeho mise. Na tomto specifiku jsou postaveny formy i metody jeho řízení, které nelze provádět direktivním způsobem, ale tak, aby to nekolidovalo s jeho pracovněprávními povinnostmi uvnitř firmy. Legalista není de facto plně postižitelný základními vojenskými řády, protože ve své činnosti je povinen řídit se pracovněprávními povinnostmi firmy, takto vystupovat a jednat, aby nedošlo kvůli uplatňování těchto řádů k rozkrytí jeho skutečné činnosti. Specifika této činnosti i právní postavení bylo řešeno Směrnicí pro legalisty vojenské zpravodajské služby ze dne 16. 12. 1985 č. j. D500887, která v dané době byla klasifikována jako dokument přísně tajný a na základě níž zpracovávali jeho nadřízení Plán legalizace (klasifikovaný rovněž jako přísně tajný), kterým se zahajuje legalizační činnost. V jeho rámci pak byla vydávána nařízení, kterými byly konkretizovány jednotlivé úkoly a kroky. Podle uvedené směrnice s ním měla Česká republika zahájit proces tzv. odlegalizace poté, co bylo rozhodnuto o ukončení jeho činnosti legalisty a co byl propuštěn ze služebního poměru. Tento proces řeší otázky bezpečnosti bývalého legalisty a jeho rodiny, způsob nakládání s informacemi a kontakty, které získá po ukončení činnosti, apod., což se podle stěžovatele stalo ještě více nezbytné po prozrazení jeho identity žalovanou v hromadných sdělovacích prostředcích, kdy se začaly objevovat konkrétní náznaky ohrožení jeho života a zdraví. Shrnuje, že ochranu života a zdraví v případě dekonspirace má žalovaná povinnost zajistit v rámci procesu odlegalizace, který spočívá ve vyvázání stěžovatele a jeho rodiny z dosavadního prostředí tak, aby jej osoby cizího státu dotčeného jeho činností nemohly kontaktovat s cílem ho za danou činnost postihnout, a tím ho udržovat v napětí z ohrožení života, zdraví a cti. Tvrdí, že existenci dané směrnice žalovaná nezpochybnila, naopak jí věnovala řadu polemik. Protiprávním nekonání žalované - nezahájením procesu tzv. odlegalizace byl stěžovatel dle svých slov ponechán v ohrožení života a zdraví, což má představovat neoprávněný zásah do osobnostních práv. Dodává, že je možná i pasivní forma takového zásahu, a v této souvislosti se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995 sp. zn. I. ÚS 15/95 (N 66/4 SbNU 151). Vzhledem k tomu nemůže být správný závěr Nejvyššího soudu, že nedošlo k protiprávnímu zásahu ze strany žalované a že nebyla zjištěna existence příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou na osobnostních právech. Obecné soudy dospěly k nesprávnému závěru také proto, že neprovedly důkaz předmětnou směrnicí, jak navrhl, ačkoliv se jedná o klíčový důkaz, přičemž městský soud neuvedl, resp. nezdůvodnil, proč jej neprovedl, a tuto vadu nenapravily ani odvolací či dovolací soud. Stěžovatel rovněž poukazuje na nejednoznačné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jak konstatoval odvolací soud, který však dovodil jeho věcnou správnost, přičemž má za to, že daná vada nemůže být zhojena. Současně vytýká odvolacímu i dovolacímu soudu, že se nezabývaly jeho námitkami stran "nepřezkoumatelnosti" rozsudku městského soudu, který dle jeho názoru nedává dostatečné záruky pro to, aby nebyl vydán v důsledku libovůle a způsobem, který porušuje právo na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedená pochybení považuje stěžovatel proces jako celek za nespravedlivý, a tudíž nespravedlivý má být jeho výsledek. III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Česká republika - Ministerstvo obrany sdělila, že stěžovatel, zřejmě ve snaze působit jako odborník v oblasti zpravodajské činnosti, obsáhle popisuje a vysvětluje různé pojmy, což jsou snad pojmy ve zvláštních službách používané jako terminus technicus, oporu v psaném právu však nemají. Namítá-li stěžovatel neprovedení důkazu předmětnou směrnicí, pak se nevyrovnává s argumentací soudů všech stupňů. Pokud jde o neoprávněný zásah ve smyslu § 13 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), městský soud správně rozhodl, že stěžovatel žádný takový zásah netvrdil, pouze uváděl, že žalovaná něco nekonala, a ani jej neprokázal, obdobně vrchní soud vyvodil, že v tvrzeném jednání (nekonání) nelze spatřovat neoprávněný zásah do osobnostních práv, a ani odpovědnost ve smyslu citovaného ustanovení. Dovolával-li se stěžovatel ve svém odvolání provedení výše zmíněného důkazu, vrchní soud měl za to, že stěžovatel netvrdil (natož pak aby prokázal), že žalovaná překročila meze své zákonem dané kompetence, a téhož názoru byl i dovolací soud. V souvislosti se směrnicí, na kterou stěžovatel poukazuje, vedlejší účastnice zdůrazňuje, že neexistuje a v době nejméně několik let před ukončením vojenské činné služby stěžovatele neexistoval právně závazný vnitřní předpis týkající se příslušníků Vojenského zpravodajství v pozicích, mezi něž patřila také stěžovatelova práce v zahraničí. Směrnice zmiňovaná stěžovatelem jí není známa, existuje pouze "hluboce totalitní" Směrnice pro přípravu a řízení legalistů z roku 1985 č. j. D50887/1985, která by snad mohla mít, ve velmi omezené podobě, charakter jakési metodické pomůcky, absolutně však nebyla závazným imperativem, což prokázala mj. přehledem platných interních normativních aktů z roku 1999, předlož