I.ÚS 3924/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3924/18 ze dne 11. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti I. N., zastoupené JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2018 č. j. 21 Cdo 754/2018-485, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. října 2017 č. j. 17 Co 88/2017-440 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 10. února 2017 č. j. 25 D 433/2014-368, Nd 256/2015, za účasti Okresního soudu v Semilech, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, doplněnou podáními ze dne 13. 2. 2019 a ze dne 20. 2. 2019, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, vydaných v řízení o pozůstalosti po Č. K., zemřelém dne X.X.XXXX, který byl jejím manželem. 2. Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti a podle zákonné posloupnosti přicházeli v úvahu jako dědicové v první třídě manželka a jeho děti, které dědictví neodmítly. V průběhu řízení stěžovatelka mimo jiné tvrdila, že pozůstalý syn a pozůstalá dcera jsou dědicky nezpůsobilí v důsledku závadného chování zejména vůči zemřelému otci. Okresní soud v Semilech (dále jen "okresní soud") po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že bude nadále jednat s pozůstalým synem J. K., nar. XXXX, jako s dědicem ze zákona v první dědické třídě (výrok I.) a pozůstalou manželku odkázal, aby ve stanovené lhůtě podala u soudu žalobu na určení, že pozůstalá dcera A. L., nar. XXXX, není dědičkou zůstavitele ze zákona v první dědické třídě (výrok II.). 3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je zrušil. Shodně s okresním soudem konstatoval, že spor o dědické právo pozůstalého syna závisel pouze na právním posouzení skutečností, které byly mezi dědici nesporné, a dospěl-li okresní soud k závěru, že jednání, která byla pozůstalému synovi vytýkána, nemají povahu trestných činů, resp. nejsou ve vztahu k jeho dědické (ne)způsobilosti jakkoliv relevantní, krajský soud jeho závěry potvrdil jako správné. U pozůstalé dcery závisel spor o dědické právo na posouzení skutečností jak nesporných, tak i sporných, a proto krajský soud usoudil, že odkaz na sporné řízení byl předčasný, neboť okresní soud nejprve rozhodne o její dědické (ne)způsobilosti z pohledu okolností nesporných. 4. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku krajského soudu (ve vztahu k dědické způsobilosti pozůstalého syna) Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Upřesnil, že okresní soud a krajský soud neměly posuzovat činy pozůstalého syna, ke kterým došlo před 1. 1. 2014, výlučně podle § 1481 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), nicméně jejich rozhodnutí byla v konečném důsledku správná, neboť byl-li pozůstalý syn shledán dědicky způsobilým podle tohoto zákona, tím spíše by byl shledán dědicky způsobilým i podle § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dovolání stěžovatelky proti usnesení krajského soudu ve výroku II., jímž bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť okresní soud byl zavázán k dalšímu (jinému) procesnímu postupu v řízení, ve kterém se nově objevila námitka dědické (ne)způsobilosti dovolatelky. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila rozhodnutí Nejvyššího soudu za nezákonné a zakládající další průtahy v dědickém řízení, které především vinou nekompetentního přístupu okresního soudu trvá již čtyři a půl roku a stále není vyjasněn okruh oprávněných dědiců. Stěžovatelka shrnula rozhodující skutečnosti známé v průběhu dědického řízení, zejména se zmínila o vážné déletrvající nemoci zemřelého manžela, který nutně potřeboval pomoc při základních životních potřebách, avšak nikdo kromě ní mu ji neposkytl. Přístup a chování pozůstalého syna obecné soudy zlehčily, ne-li bagatelizovaly, důkazy navržené stěžovatelkou nesprávně hodnotily, v důsledku čehož nesprávně zjistily skutkový stav a příslušné právní normy nesprávně interpretovaly. Princip dobrých mravů nebyl vůbec uplatněn a nebylo zohledněno ani to, že pozůstalí syn a dcera nijak nepřispěli k vytvoření a udržení majetku a nepodíleli se ani na jeho správě. Stěžovatelka uzavřela, že to, co soudy označily jako skutková zjištění, jsou podle jejího názoru zlehčující spekulace ovlivněné nesprávným hodnocením důkazů, preferující bez hlubšího zkoumání obecné právo dětí jako dědiců, bez zohlednění jejich jednání, které je podle zákona diskvalifikuje z dědické způsobilosti. 6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 2. 2019 stěžovatelka reagovala na rozhodnutí okresního soudu v jeho výroku II. (týkající se žaloby na určení dědické nezpůsobilosti pozůstalé dcery), který byl odůvodněn konstatováním, že byly jako sporné zjištěny otázky ohledně tvrzení o ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci. Stěžovatelka namítla, že v dědickém řízení předložila okresnímu soudu vyčerpávající informace, podala řadu vysvětlení, předložila listinné důkazy, fotografie, navrhla svědky a prokázala tak, že pozůstalá dcera se chovala a jednala způsobem, který vylučuje její dědickou způsobilost. Okresní soud měl podmínky pro to, aby pro provedení dokazování rozhodl o nespornosti zjištění o ohrožení výchovy dítěte a poškozování cizí věci a neodkazoval stěžovatelku na zahájení dalšího soudního řízení, jímž se dědické řízení neodůvodněně protahuje. Stěžovatelka připomněla některé konkrétní okamžiky ze života pozůstalé dcery a připomněla, že se zemřelým manželem vychovávali a zajišťovali potřeby jejích dvou synů, aniž by jim jejich matka jakkoliv finančně přispěla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o dědické způsobilosti pozůstalého syna je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); ústavní stížnost směřující proti kasačnímu výroku krajského soudu je nepřípustná (viz dále bod 15). IV. Hodnocení Ústavního soudu 8. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska zkoumání, zda v řízení před obecnými soudy nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)] a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost ingeruje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Do pravomoci Ústavního soudu však nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002,