I.ÚS 3925/18

Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 A 159/2016-59 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení 1) a jemu předcházející rozhodnutí stěžovatelky. Stěžovatelce jako povinnému subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zároveň nařídil poskytnout informace, které žádal vedlejší účastník 2).

Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítl jako opožděnou. Dospěl k závěru, že lhůtu pro podání kasační stížnosti je třeba počítat podle § 106 odst. 2 věty druhé soudního řádu správního, tj. od doručení poslednímu z účastníků řízení. Poslednímu účastníku bylo doručeno 5. 8. 2018. Stěžovatelka tedy mohla stížnost podat nejpozději 20. 8. 2018, učinila tak ovšem opožděně až 25. 9. 2018.

Proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, konkrétně práva na přístup k soudu. Porušení spatřovala v tom, že kasační stížnost podala ve lhůtě dvou týdnů od doby, kdy se dozvěděla o rozhodnutí krajského soudu. Rozhodnutí jí totiž nebylo pochybením krajského soudu vůbec doručeno a soud navíc stěžovatelce nesprávně nepřiznal postavení osoby zúčastněné na řízení. Tím jí krajský soud znemožnil řádnou obranu ve věci samé, což Nejvyšší správní soud vůbec nezohlednil.

Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

Při hodnocení přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud v prvé řadě zvažoval, zda posuzovaná ústavní stížnost není nepřípustná jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Plénum Ústavního soudu setrvává na právním názoru, že osoby veřejného práva mohou být aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti, pokud směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, v němž osoba veřejného práva vystupovala nikoli jako orgán veřejné moci, a to někdy dokonce i v případě vztahů veřejného práva, může-li tvrdit a osvědčit porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze osobám veřejného práva přičítat [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 (U 24/33 SbNU 465) a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)]. Tyto závěry se uplatní i pro posuzovanou věc: stěžovatelka, ač ve věci vystupovala jako subjekt prima facie povinný podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a zároveň jako správní orgán prvého stupně, v řízení před Nejvyšší správním soudem uplatnila kasační stížnost z (tvrzené) pozice osoby zúčastněné na řízení před krajským soudem. Zjevně tedy nevystupovala jako žalovaný orgán veřejné moci a zároveň uplatňovala své (tvrzené) procesní právo na přístup k soudu.

Ústavní soud již opakovaně uvedl, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu). Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě ani ve svém celku nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. srpna 2005 (N 165/38 SbNU 319)]. Stanoveným postupem je i požadavek na včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 681/16 ze dne 15. 3. 2016 (N 45/80 SbNU 555) a další tam citovaná rozhodnutí].

Stanovený procesní postup v souzené věci představuje § 106 odst. 2 věta druhá soudního řádu správního, podle níž osobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků.

Námitky stěžovatelky tuto jasnou zákonnou úpravu zcela pomíjí, naopak postup Nejvyššího správního soudu procesní úpravě zjevně odpovídal. Za toho stavu nemůže jít o neústavní vadu (zásadního) nedodržení procesního postupu, ale jen o protiústavnost samotného ustanovení zákona. Z ústavní stížnosti ovšem nijak neplyne, proč by samotné zákonné ustanovení bylo protiústavní, tj. fakticky znemožňovalo ochranu procesních práv stěžovatelky, případně se jich dotýkalo v jejich podstatě. Stěžovatelka totiž o řízení před krajským soudem věděla (sdělovala v něm své stanovisko) a věděla, že jí v řízení postavení osoby zúčastněné přiznáno nebylo. Za toho stavu bylo na stěžovatelce, aby pro ochranu svých tvrzených práv řízení sledovala a kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu podala včas.

Stěžovatelka podala kasační stížnost opožděně, ve vztahu k rozhodnutí a postupu krajského soudu tedy řádně (efektivně) nevyčerpala procesní prostředky k ochraně jejího práva. V tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.