I.ÚS 3960/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3960/16 ze dne 27. 3. 2018 N 57/88 SbNU 809 Znalcům a tlumočníkům, kteří jsou plátci DPH, náleží náhrada nákladů zvýšená o částku představující daň z přidané hodnoty   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Vladimíra Sládečka - ze dne 27. března 2018 sp. zn. I. ÚS 3960/16 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Martina Mikysky, zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se výše znalečného. I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 Co 338/2016-338 se ruší. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze. V souvislosti s předmětnou ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby příslušný senát Ústavního soudu podal návrh plénu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění zákona č. 444/2011 Sb., (dále též jen "zákon o znalcích"). Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 6. 2016 č. j. 23 C 23/2005-317 byla znalci (stěžovateli) za zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomie přiznána odměna ve výši 4 368 Kč. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 16, § 25 odst. 2, § 28 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, přiznal znalci odměnu za 4 hodiny po 350 Kč, náhradu cestovních výdajů ve výši 1 061,16 Kč na cestu k soudu a náhradu mzdy za 3 hodiny za dobu strávenou podáním ústního znaleckého posudku a daň z přidané hodnoty (dále též jen "DPH") ve výši 758 Kč. K odvolání žalované změnil Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovateli přiznal znalečné ve výši 3 865 Kč. Odvolací soud přitom uzavřel, že pokud jde o DPH z vyúčtování náhrad, pak znalec, který je plátcem DPH, má právo podle § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb. na náhradu daně z přidané hodnoty vypočtené pouze z odměny znalce, nikoliv i z nákladů znalce [v souvislosti s uvedeným městský soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 720/2010 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/06 ze dne 6. 10. 2006 (v SbNU nepublikováno, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to právě z důvodu nepřiznání skutečné výše náhrady nákladů, které mu vznikly v souvislosti se stvrzováním znaleckého posudku před soudem, a to v důsledku věcné neprovázanosti zákona o znalcích se zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o DPH"). V uvedeném spatřuje porušení principů právního státu. Stěžovatel zdůraznil, že došlo k porušení jeho legitimního očekávání uspokojení jeho majetkového práva, že mu budou plně uhrazeny náklady na obhajobu znaleckého posudku před soudem. Stěžovatel, který je plátcem DPH předpokládal, že se mu dostane takové náhrady nákladů, v jejíž výši bude promítnuta skutečnost, že vyúčtované náklady znalce patří do kategorie "zdanitelných plnění" ve smyslu zákona o DPH, takže z přijaté náhrady nákladů on jako plátce DPH musí odvést odpovídající DPH. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle § 17 odst. 5 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, odměna znalce se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec povinen odvést podle jiného právního předpisu. Obdobné ustanovení jako ustanovení § 17 odst. 5 v ustanovení § 18 téhož zákona č. 36/1967 Sb. chybí. Přitom podle zákona o DPH náhrada nákladů je zdanitelným plněním, z něhož znalec - plátce DPH - musí DPH odvést. Absurditu doslovné, jen jazykové, aplikace ustanovení § 18 zákona o znalcích v případě stěžovatele jako plátce DPH stěžovatel doložil na vlastním případu. Náhradu oprávněných nákladů znalce Městský soud v Praze uznal ve výši 1 101 Kč ušlého výdělku za ztrátu času při cestě ze sídla znalce na Malé Skále do Prahy a zpět a dále náhradu cestovného ve výši celkem 1 061 Kč, celkem 2 162 Kč. Tato částka náhrady nákladů představuje pro stěžovatele - plátce DPH - zdanitelné plnění, ze kterého odvede daň ve výši 21 % tj. 375,32 Kč. Takže reálná výše náhrady nákladů znalce jako plátce bude činit nikoliv skutečně vynaloženou částku, ale jen 1 786 Kč. V souvislosti s uvedenou problematikou odkázal stěžovatel na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.), v němž řešil nerovnost různých účastníků řízení při prokazování náhrady hotových výdajů. Ústavní soud v něm dospěl k možnosti vyřešit problém interpretativním výrokem, který se stal posléze základem novelizovaného znění § 151 odst. 3 o. s. ř. V dalším stěžovatel poukázal na rozdílnost prakticky téže právní problematiky v různých právních předpisech. Konkrétně se jednalo o právní úpravu obsaženou v ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. pojednávajícím o náhradě za DPH u advokátů, notářů a patentových zástupců. Obdobně odkázal též na ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nebo § 10 odst. 4 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci a o změně některých zákonů (zákon o mediaci). U všech výše uvedených profesí dochází na rozdíl od úpravy obsažené v ustanovení § 18 zákona č. 36/1967 Sb. ke korekci přiznaných nákladů řízení o DPH, jež musí plátce DPH následně odvést zpátky do státního rozpočtu. Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že ústavní stížností napadeným usnesením došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. III. Z vyjádření Městského soudu v Praze se podává přesvědčení, že ústavní stížností napadené usnesení je v souladu s právními předpisy. V podrobnostech odkázal jmenovaný soud na odůvodnění napadeného usnesení. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze ve svém vyjádření nepřednesl žádnou novou argumentaci, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice. IV. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky); není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Předně je třeba uvést, že si je Ústavní soud dobře vědom toho, že se v předmětném případě jedná o tzv. bagatelní věc, jež zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny. Podle náhledu Ústavního soudu však nelze odhlédnout od toho, že stěžovatelem vznesené námitky byly Ústavním soudem v minulosti řešeny opakovaně, netýkají se zanedbatelného množství případů a sám zákonodárce v principiálně obdobných věcech přijal právní úpravu, jež shora popsaný rozpor, u jiných adresátů účelně vynaložených nákladů, odstranila. Z toho důvodu Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost jako bagatelní věc a podrobil napadené usnesení Městského soudu v Praze meritornímu přezkumu. V zákonu č. 36/1967 Sb. je problematika odměňování a nákladů rozvržena v podstatě do dvou ustanovení. Zatímco § 17 se věnuje otázce odměňování, ustanovení § 18 reguluje náhradu účelně vynaložených nákladů. Rozdílnost obou úprav z pohledu přiznání náhrady DPH je přitom zjevná. Z ustanovení § 17 odst. 5 zákona o znalcích se podává: "Odměna stanovená podle odstavců 1 až 4 se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je znalec (tlumočník) povinen z odměny odvést podle jiného právního předpisu2)." Opr