I.ÚS 3970/14

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti, se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s poukazem na údajné porušení jejích základních práv, zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 8. 2011 č. j. 18 C 542/2010-28 bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (Plzeňským městským dopravním podnikům, a.s.) jako žalobci částku 1 006 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč. Ve svém souhrnu a vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, uložené stěžovatelce k zaplacení, představuje platební rozkaz pro stěžovatelku povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 9 526 Kč a úroky z prodlení; spolu s náklady exekuce, které jsou na podkladě platebního rozkazu od stěžovatelky vymáhány, vše přesahuje částku 20 000 Kč.

Podstatou této ústavní stížnosti jsou námitky stěžovatelky proti postupu Okresního soudu Plzeň - město, kdy jí byla odňata možnost jednat před soudem, a tedy bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se vůbec nedozvěděla o tom, že je proti ní podána žaloba, neměla možnost se vyjádřit k žalobním tvrzením ani k prováděným důkazům, neměla možnost uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, a dokonce jí ani platební rozkaz nebyl řádně doručen.

Přestože předmětný platební rozkaz nebyl stěžovatelce doručen, pokusila se dosáhnout nápravy podáním odporu. Odpor proti platebnímu rozkazu však byl usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 542/2010-117 odmítnut pro opožděnost s odůvodněním, že platební rozkaz byl řádně doručen matce stěžovatelky. Toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno i odvolacím soudem, a to usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2015 č. j. 56 Co 242/2015-127. Obecné soudy přitom podle stěžovatelky zcela ignorovaly její poukazy na právní názory Ústavního soudu, vyjádřené např. v jeho nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 a sp. zn. I. ÚS 3304/13, týkající se povinnosti doručovat písemnosti i nezletilým účastníkům řízení a zajistit, aby se nezletilí mohli řízení řádně účastnit, například prostřednictvím ustanovení opatrovníka z řad advokátů.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 28. 1. 2016 požádala stěžovatelka mimo jiné o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.

Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny, neboť pravomocná a vykonatelná rozhodnutí obecných soudů mohou v daném případě a v daných souvislostech představovat závažný zásah do základních práv stěžovatelky. Exekuce by stěžovatelce mohla způsobit nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti do skončení řízení o ústavní stížnosti může vzniknout jiným osobám.

Ústavní soud, vzhledem k výše uvedenému, přistoupil k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, aniž by tím však jakkoli předjímal výsledek řízení o ústavní stížnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).