I.ÚS 401/25 – Ústavní soud

I.ÚS 401/25 ze dne 19. 3. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Jana K. (jedná se pseudonym), právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem, se sídlem Saskova 1961, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 7 Tdo 801/2024-995, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 96 Ústavy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudem v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 8. 2020 č. j. 2 T 6/2020-411 shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") coby soud odvolací tento rozsudek k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 8. 12. 2020 č. j. 13 To 287/2020-442 zrušil a věc vrátil zpět okresnímu soudu k novému rozhodnutí. Okresní soud ve věci znova rozhodl rozsudkem ze dne 2. 11. 2021 č. j. 2 T 6/2020-532 tak, že je stěžovatel vinen. K opětovnému odvolání stěžovatele a tentokrát i poškozené krajský soud zčásti napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovateli uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let. Rozsudky krajského i okresního soudu zrušil na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2022 č. j. 7 Tdo 800/2022-735 a řízení se tak vrátilo zpět před okresní soud. 3. Stěžovatel byl následným (3.) rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 10. 2023 č. j. 2 T 6/2020-863 opět uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit újmu poškozené za ztížení společenského uplatnění ve výši 406 376 Kč s úrokem z prodlení a za poškození osobnosti ve výši 100 000 Kč s úrokem z prodlení. Toho se měl ve stručnosti dopustit tím, že mezi lety 2004 a 2018 fyzicky a psychicky týral svoji manželku tím, že ji urážel a ponižoval, kontroloval její finance, strkal do ní, fackoval ji a podrážel jí nohy, a to i několikrát týdně, přičemž celé toto období bylo provázeno dílčími jednorázovými závažnějšími incidenty. 4. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2024 č. j. 13 To 31/2024-923 rozsudek okresního soudu na základě odvolání stěžovatele změnil tak, že uložený trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a snížil náhradu nemajetkové újmy za ztížení společenského uplatnění na 206 376 Kč s úrokem z prodlení, neboť přihlédl k tomu, že byla poškozené státem vyplacena peněžitá pomoc obětem trestných činů ve výši 200 000 Kč. 5. Proti rozhodnutí krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dospěl k závěru, že nebylo procesním pochybením, když okresní soud neposkytl stěžovateli lhůtu k přípravě na odročené hlavní líčení, neboť tato lhůta mu byla poskytnuta před prvním konáním hlavního líčení a není nutné tuto lhůtu poskytovat při každém odročení, ale pouze v případech, kdy dojde k podstatným změnám, které jsou pro obhajobu významné a o kterých dosud strana řízení nevěděla. Ke stěžovatelovu namítanému porušení zásady zákazu reformationis in peius (změny k horšímu), které spatřoval ve změně skutkové věty odsuzujícího rozsudku, Nejvyšší soud uvedl, že úpravou a precizováním skutkové věty nemůže dojít ke zhoršení postavení obviněného, které je touto zásadou zakázáno. Tímto postupem okresního soudu totiž nebyl nijak ovlivněn ani výrok o vině ani o trestu, a tedy výsledek pro stěžovatele byl stále stejný. Nejvyšší soud vyložil, že skutkový stav zjištěný okresním soudem byl dostatečný a jeho hodnocení nebylo ze strany soudů excesivní. K namítanému nenaplnění objektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti uvedl, že jednání stěžovatele objektivní stránku trestného činu naplnilo, a to v souladu s judikaturou věnující se výkladu pojmu "týrání". Provedené dokazování jednoznačně prokazuje vše, co je stěžovateli kladeno za vinu a pojem týrání je tak beze zbytku naplněn. Obdobně uzavřel, že byly naplněny podmínky i kvalifikované skutkové podstaty podle § 199 odst. 2 písm. b), a to zejména na základě provedených znaleckých posudků. II. Argumentace stěžovatele 6. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Zejména dle stěžovatele soudy porušily zásadu zákazu reformationis in peius, když v dalším řízení po prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu změnily skutková zjištění, promítnutá ve skutkové větě, v jeho neprospěch. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním tohoto postupu v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že jde pouze o precizaci již učiněných skutkových zjištění, ale jde dle něj o doplnění skutečností nezbytných pro naplnění podmínek skutkové podstaty, přičemž bez nich by o jejich naplnění nemohla být řeč. Pokud tak ve svém prvním rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společném obydlí naplněny nejsou, nemohly soudy v dalším řízení shledat stěžovatele vinným pomocí údajného "korigování" popisu skutku. 7. Nejvyšší soud dále učinil nepřezkoumatelné závěry ohledně těžké újmy na zdraví poškozené, neboť v rozsudku okresního soudu není specifikována doba, po níž byla poškozená omezena v běžném způsobu života, a Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí tento stav akceptoval. Podle stěžovatele však poškozená fakticky omezena v běžném způsobu života nebyla, dále chodila do zaměstnání, byla v kontaktu s kamarádkami a docházela k lékařům, tedy její život neseznal zásadních změn. 8. Soudy rovněž podle stěžovatele nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť vycházely zásadně z výpovědi poškozené, kterou kriticky nehodnotily. Ta je přitom zcela nevěrohodná, a to jak vzhledem k jejímu psychickému stavu, tak její osobnosti a zájmu na odsouzení stěžovatele. Soudy zároveň paradoxně neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem, zejména výslech jeho matky, která měla prokázat nevěrohodnost poškozené, a namísto toho krajský soud pouze provedl prohlášení stěžovatelovy matky jako listinný důkaz. 9. Soudy se rovněž měly dopustit nepřípustného rozšiřujícího výkladu skutkové podstaty týrání osoby žijící ve společné domácnosti, když dospěly k závěrům o ekonomickém týrání poškozené stěžovatelem, i když vycházely z nevěrohodných výpovědí poškozené a k ekonomickému útisku nedocházelo, neboť se jednalo o standardní rozdělení rolí v domácnosti. 10. Stran námitky proti nezachování lhůty na přípravu na hlavní líčení stěžovatel uvádí, že tímto protiprávním postupem bylo porušeno jeho právo na obhajobu a nepřípustně ztíženo jeho postavení v trestním řízení. Výklad trestního řádu, který povinnost zachovat pětidenní lhůtu na přípravu na hlavní líčení omezuje v případech odročení jen na ty situace, kdy dojde k významným změnám či zjištěním, je v neprospěch stěžovatele a dle zásady in dubio pro reo je tedy nepřípustný. Nedostatečná je tak i argumentace Nejvyššího soudu, že měl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, dostatek možností jak vývoji v řízení zjistit, a to např. žádostí o zaslání protokolu o průběhu předchozího hlavního líčení nebo nahlížením do spisového materiálu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížno