I.ÚS 4043/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4043/19 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Svobodové, zastoupené JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019 č. j. 25 Cdo 2214/2018-503, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 8 Co 260/2017-433 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov ze dne 18. května 2017 č. j. 15 C 306/2011-400, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí o náhradě škody v podobě ušlého nájmu z bytu, kterými měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky obecné soudy porušily princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž měly porušit čl. 4 odst. 1 Listiny tím, že v řízeních nebyl naplněn obecný princip spravedlnosti. Obecné soudy totiž neposkytly spravedlivou ochranu právům stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi (podnikateli), který jako škůdce z řízení vyšel lépe než stěžovatelka. 2. Stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, domáhala náhrady škody v podobě ušlého nájmu z bytu z důvodu, že zhotovená kuchyně vedlejším účastníkem (podnikatelem) na zakázku vykazuje vady, v důsledku nichž není kuchyně funkční. V souvislosti s vadným plněním, které bylo příčinou vzniku škody, byl nárok stěžovatelky shledán důvodným podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. 3. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2016 č. j. 8 Co 360/2015-242 byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena nižšímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud udělil okresnímu soudu závazný pokyn, aby zjistil dobu nutnou k odstranění vad kuchyně, jak byly popsány ve znaleckém posudku znalcem ve věci sp. zn. 19 C 26/2010, a její uvedení do provozu. 4. Okresní soud pak ve svém dalším rozsudku vycházel ze znaleckého posudku a stanovil újmu za dobu tří měsíců, kdy nemohla stěžovatelka pronajímat byt. Tato doba je podle něj dostatečná pro nalezení jiné společnosti a uzavření dohody o opravě kuchyně s ní, přičemž ve zbytku soud žalobu stěžovatelky zamítl. 5. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a domáhala se zrušení jeho zamítavého výroku s ohledem na své námitky ke znaleckým posudkům. Stěžovatelka požadovala, aby její žalobě bylo vyhověno v celém rozsahu. Především vytýkala okresnímu soudu, že vztah mezi ní a vedlejším účastníkem nekončí již dnem jejího odstoupení od smlouvy, ale teprve dnem, kdy došlo k vypořádání vzájemných vztahů účastníků ze zrušené smlouvy. Rozhodné mělo být až datum, kdy (pokud vůbec) stěžovatelka reálně sežene takové řemeslníky na opravu vad kuchyně v souladu se smlouvou o dílo. 6. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud svým rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 8 Co 2 60/2017 433 dospěl k závěru, že v daném případě se stěžovatelka domáhá náhrady škody spočívající v újmě, která vznikla následkem porušení povinnosti vedlejšího účastníka vyplývající ze smlouvy o dílo a že nárok stěžovatelky je nutno posuzovat v souladu s §420 odst. 1 občanského zákoníku. Vedlejší účastník nepochybně porušil povinnost splnit dílo řádně a včas (§ 633 občanského zákoníku), pokud by naopak plnil řádně a včas, mohla by stěžovatelka pronajmout byt, jak to měla v úmyslu (dle uzavřených nájemních smluv). Opožděným a vadným plněním tak nemohla učinit a vznikla jí škoda v podobě ušlého zisku. K tomu však odvolací soud zdůraznil, že výše škody se odvíjí jednak od částky, kterou by mohla stěžovatelka získat pronájmem bytu, a jednak od doby, po kterou vedlejší účastník za škodu odpovídá. Podle odvolacího soudu bylo jednoznačně zjištěno, že dnem 20. 12. 2009 došlo k ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Právě k tomuto datu stěžovatelka od smlouvy odstoupila (nejprve poskytla vedlejšímu účastníkovi ve smyslu § 642 odst. 2 občanského zákoníku lhůtu k odstranění vad kuchyně do 20. 12. 2009, ale ten v této lhůtě vady neodstranil). Tato otázka byla ostatně jednoznačně vyřešena již rozsudkem okresního soudu č. j. 19 C 26/2011-112, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 619/2011-185. 7. Proti rozsudku krajského osudu podala stěžovatelka dovolání, avšak Nejvyšší soud je shledal podle § 237 o. s. ř. nepřípustným a usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. 25 Cdo 2214/2018 503 je odmítl. 8. Stěžovatelka se nejprve obrátila na Ústavní soud podáním, které nesepsal advokát. V něm kromě porušení principu spravedlnosti namítala zejména splnění podmínek přípustnosti dovolání. Ve svých dvou doplněních ústavní stížnosti, již sepsaných advokátem, pak stěžovatelka rozsáhle shrnula dosavadní skutkový stav a své námitky dále rozvádí. 9. Podle stěžovatelky měl Nejvyšší soud považovat dovolání za přípustné, a již zde se dopustil porušení jejího práva na spravedlivý proces. Podstatu stížnosti stěžovatelky lze shrnout tak, že stěžovatelka nesouhlasí se stanovenou dobou ušlého zisku. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, že stěžovatelka nemusí řemeslnou firmu vůbec sehnat (příp. s ní nebudou chtít spolupracovat nebo nebudou chtít dodělat dílo-rozpracovanou kuchyň). Zároveň stěžovatelka nemůže kuchyňskou linku demontovat, neboť tím by ji zcela znehodnotila. Stěžovatelka se subjektivně cítí v pasti a obecné soudy nenašly spravedlivé řešení - naopak z řízení s ohledem na jeho výsledek "vyšel lépe" právě podnikatel, který jí poskytl vadné plnění. Přisouzení ušlého zisku za pouhé tři měsíce je nespravedlivé. Odvolací soud stěžovatelce nepřisvědčil v jejím právním názoru, že pokud nesežene podnikatele ochotného vady odstranit, i nadále jí běží nárok na náhradu škody. Takový závěr je však iracionální. Názor odvolacího soudu, že doba tří měsíců je dobou přiměřenou pro dokončení kuchyně, resp. odstranění vad kuchyně jiným podnikatelem, kterého si má stěžovatelka sehnat sama, je absurdní. Posouzení této právní otázky mělo založit přípustnost dovolání. 10. Stěžovatelka rovněž namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěnými závěry. Obecné soudy na základě znaleckého posudku a hodnotících úsudků bez odborných znalostí výrobců kuchyní dospěly k nepodloženému závěru, že stěžovatelce náleží náhrada ušlého zisku pouze za tři měsíce. Délku přiměřené doby obecné soudy řešily pouze z hlediska technického, ale již vůbec nevzaly v úvahu, že stěžovatelka neměla žádné donucující prostředky přesvědčit jiného podnikatele, aby opravil vady kuchyně a dotáhl ji do stavu odpovídajícímu zadání smlouvy o dílo. Dále soudy nezohlednily, že stěžovatelka ani neměla peněžní prostředky na to, aby financovala demontáž nedokončené (a současně i výrobu nové) kuchyně. 11. Stěžovatelka má konečně i za to, že úvaha o přiměřené době nároku na ušlý zisk není zákonem limitovaná a že se musí jednat o vyvážený hodnotící proces. Nestačí, aby rozhodnutí soudu bylo opřeno pouze o posudek znalce Ing. Váchy ze dne 21. 5. 2011 č. 46/2011. Ten řešil pouze technickou záležitost odstranění vad a neřešil již k tomu vážící se souvztažnosti (zejm. dodržení původního zadání vizualizace a donucení jiné společnosti, aby kuchyň dokončila, odstranila vady a převzala záruku za tyto své práce). Obecné soudy měly zohlednit, že vedlejší účastník na výzvy stěžovatelky vůbec nereagoval a upřednostnil před odstraněním vad a dokončením kuchyně pro stěžovatelku práce na jiných zakázkách. II. Hodnocení ústavní stížnosti 12. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 13. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 14. K námitce stěžovatelky týkající se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem Ústavní soud konstatuje, že přehodnocování dokazování provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu náleží pouze za předpokladu, že byla v procesu dokazování porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s