I.ÚS 407/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 407/05 ze dne 16. 10. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky The Glos Group Inc., se sídlem v USA, New York, 94 East Street 129, zastoupené JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem v Praze, Jindřišská 17, proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 2516/2004-107 ze dne 24. 2. 2005 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 438/2003-74 ze dne 22. 10. 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka (žalovaná) proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 2516/2004-107 ze dne 24. 2. 2005, jímž bylo částečně zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 438/2003-74 ze dne 22. 10. 2003 ve výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 11 C 7/2003-38 ze dne 8. 4. 2003 tak, že bylo určeno, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na konkrétně uvedených nemovitostech žalobce; částečně bylo vyhověno jejímu dovolání tak, že rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 438/2003-74 ze dne 22. 10. 2003 byl ve výroku, jímž byl potvrzen výše označený rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že neexistuje věcné předkupní právo k předmětným nemovitostem, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. (Původně byla citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č.j. 11 C 7/2003-38 ze dne 8. 4. 2003 ve výroku I zamítnuta žaloba na určení, že věcné břemeno neexistuje, a ve výroku II bylo žalobě vyhověno a soud I. stupně určil, že věcné předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobce ve prospěch stěžovatelky neexistuje.) Napadenými rozhodnutími byly podle názoru stěžovatelky porušeny články 11 odst. 4 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka především v postupu Městského soudu v Praze, který, ač zcela změnil právní názor soudu I. stupně na věc, rozhodl ve věci sám rozsudkem, aniž by jí umožnil vyjádřit se k jeho právnímu náhledu a předložit na podporu svých tvrzení potřebné důkazy. Stěžovatel v této souvislosti připomíná judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že změní-li odvolací soud právní náhled na věci, nelze rozsudek soudu prvního stupně změnit, ale lze jej pouze zrušit a věc vrátit zpět soudu I. stupně k dalšímu projednání. Pokud takto odvolací soud nepostupuje a odepře účastníkům řízení možnost se ke změně právního náhledu odvolacího soudu vyjádřit, pak podle jeho názoru zatíží řízení vadou, která může mít ve svém důsledku vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud navíc zvolil takovou právní argumentaci, kterou ani jeden z účastníků do té doby ve svých vyjádřeních nikdy nepoužil. Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka rovněž v postupu Městského soudu v Praze, který interpretoval ustanovení § 39 občanského zákoníku natolik extrémním způsobem, že vybočil z mezí ústavnosti. Tento extrémní extenzivní výklad odvolacího soudu vedl podle názoru stěžovatelky ve svém důsledku k tomu, že došlo k situaci rovnající se de facto "vyvlastnění". Ačkoliv věcné břemeno užívání není klasickým vlastnickým právem, jde podle jejího názoru o právo, které se svými účinky blíží ("per analogiam") právu vlastnickému a z toho důvodu jde o stejný případ nezákonného vyvlastnění věcného práva jako v případě práva vlastnického. V původním doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatelka uvedla, že i Nejvyšší soud použil extenzivní výklad ustanovení § 39 občanského zákoníku tím, že vyslovil, že - jakkoli věcná břemena nevyžadují předchozí písemný souhlas na rozdíl od nájemní smlouvy - tento požadavek se na věcná břemena i přesto vztahuje (včetně sankce neplatnosti), protože sledují stejný účel. Tento závěr zcela jasně rozšiřuje výklad a použití ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Právě v tomto právním názoru se jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší soud dopustily nesprávného a protiústavního výkladu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 3. 2006 namítá stěžovatelka i porušení čl. 4 odst. 4 Listiny s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005, jímž lze podle jejího názoru rovněž podpořit závěr, že obecné soudy v předmětné věci přijaly nesprávný právní názor. Navrhla proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil. II. Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím k porušení práva stěžovatelky nedošlo. K věci samé zcela odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí. Městský soud v Praze poukázal na to, že jeho právní závěry i postup jsou vyjádřeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které plně odkázal. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedená vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášely. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 11 C 7/2003 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž podal Mgr. O. S. žalobu na určení, že na nemovitostech žalobce, tj. na domu č.p. 785 na pozemku parc. č. 625 a pozemku parc. č. 625 (zastavěná plocha a nádvoří) zapsaných na LV č. 648 pro katastrální území Nové Město, obec Praha u Katastrálního úřadu Praha - město, nevázne věcné břemeno užívání, ani věcné předkupní právo ve prospěch stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č.j. 11 C 7/2003-38 ze dne 8. 4. 2003 rozhodl tak, že žalobu o určení neexistence věcného břemene zamítl (výrok I) a rozhodl, že věcné předkupní právo na uvedené nemovitosti ve prospěch stěžovatelky neexistuje (výrok II). Ve vztahu k výroku I soud I. stupně uvedl, že smluvní strany (žalobce a stěžovatelka) si zcela svobodně a v rámci zásady volnosti smluvních stran dohodly zřízení věcného břemene, aby tak upevnily své vzájemné vztahy. Soud dovodil, že se nejedná o obcházení zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ale o upevnění postavení stěžovatelky, která by tak na základě svobodného ujednání obou smluvních stran mohla nebytové prostory užívat nejen na základě nájemní smlouvy, avšak také v rámci realizace svého práva k cizí věci (věcného břemene užívání). Nájem nemovitosti a věcné břemeno užívání stojí - podle názoru soudu I. stupně - vedle sebe zcela samostatně a případná neplatnost jedné smlouvy nemůže mít vliv na platnost druhé smlouvy. K výroku II pak soud I. stupně uvedl, že pokud stěžovatelka nemohla v době, kdy byla dohoda o věcných právech podepsána, vlastnit nemovitosti, je třeba pohlížet i na ujednání o předkupním právu jako na právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Proti rozsudku soudu I. stupně do výroku I podal odvolání žalobce, do výroku II podala odvolání stěžovatelka. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č.j. 19 Co 438/2003-74 ze dne 22. 10. 2003 změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I tak, že se rozhodl, že neexistuje věcné břemeno užívání váznoucí na předmětných nemovitostech ve prospěch stěžovatelky, a potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II (neexistence věcného předkupního práva). V odůvodnění svého rozhodnutí k měnícímu výroku uvedl, že podle nájemní smlouvy projevy vůle obou stran směřovaly k nájmu nemovitostí jako celku, tedy domu i pozemků, a je proto nutno dospět k závěru, že předmětem nájmu nebyly pouze nebytové prostory. Vzhledem k této skutečnosti je nutno nájemní vztah podřadit pod ustanovení občanského zákoníku; to však prý neznamená, že - nacházejí-li se v nemovitosti místnosti určené k provozování obchodu a služeb - není třeba předchozího souhlasu podle zákona č. 116/1990 Sb. Účelem souhlasu příslušného úřadu bylo totiž zajistit obci možnost kontroly nad hospodařením s takovými místnostmi. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1548/97 ze dne 21. 10. 1999 prohlásil, že tento předchozí souhlas je potřebný. Dále uvedl, že smlouva o zřízení věcného břemene užívání, která je obsahově naprosto totožná se smlouvou nájemní, pak nemůže být posuzována zcela samostatně, ale právě jen v souvislostech se smlouvou nájemní s ohledem na účel, ke kterému měla sloužit. Dovodil, že smlouva o věcném břemeni užívání je neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 o.z., neboť obchází zákon, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. V odůvodnění k potvrzujícímu výroku pak uvedl, že v době uzavření smlouvy o věcném předkupním právu mohl devizový cizozemec nabývat vlastnické právo k nemovitostem pouze tehdy, pokud tak stanovil zvláštní zákon nebo děděním. Předkupní právo zajišťuje oprávněnému možnost koupě věci. Taková možnost však musí být reálná a splnitelná. Stěžovatelk