I.ÚS 411/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 411/06 ze dne 31. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele W. Q., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2006, č. j. 8 Afs 34/2005-55, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 7. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel uvedl, že u něj byla dne 13. 11. 2000 Finančním úřadem v Nové Pace (dále též "finanční úřad") zahájena daňová kontrola za rok 1996, 1997, 1998 a 1999 na základě žádosti německé strany v souvislosti s kontrolou u společnosti Aviko Deutschland GmbH. Podle finančního úřadu "bylo zjištěno, že tato firma v letech 1996 a 1997 vyplácela české společnosti NOVAFisch s. r. o. - panu Q. - provize za zprostředkování dodávek zboží (výrobků z brambor). Provize byly uhrazeny dne 27. 9. 1996 ve výši 9527,64 DEM bankovním převodem, a v roce 1997 pak částka 33 277,12 DEM rovněž uhrazena bankovním převodem." Daňová kontrola stěžovatele byla ukončena projednáním zprávy o výsledku daňové kontroly dne 4. 6. 2001 s tím, že "nebylo shledáno rozdílů oproti údajům uvedených v daňovém přiznání", přičemž se jednalo o daň z příjmů fyzických osob za roky 1996 - 1999. Dne 6. 8. 2002 finanční úřad u stěžovatele zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996 a 1997. Finanční úřad kontrolu vymezil jako "zahájení daňové kontroly dle § 16 zákona č. 337/1992 Sb. na základě nových skutečností - výměny informací mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo dle Smlouvy o zamezení dvojího zdanění ve věci vyplacení provizí firmou Aviko Deutschland GmbH, Am Bahnhof 54, 86641 Rain za zprostředkování dodávek zboží". Na základě této druhé daňové kontroly došlo k vydání dodatečných platebních výměrů, kterými tyla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů v celkové výši přesahující 311.000,- Kč. Dle stěžovatele Finanční úřad v Nové Pace ani Finanční ředitelství v Hradci Králové nevyslyšely jeho námitku, že druhá daňová kontrola byla zcela totožná s částí první daňové kontroly, a to pokud se jedná o kontrolované zdaňovací období, a zcela totožná s předmětem první daňové kontroly, pokud se jedná o druh kontrolované daně a skutečnosti, které k provedení kontroly vedly, a řízení tak mělo být zastaveno podle § 27 odst. 1 písm. e) zák. č. 337/1992 Sb. Ani Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen "krajský soud") dle stěžovatele k výše uvedeným námitkám ohledně opakované daňové kontroly nepřihlédl, když faktury na provize, vystavené stěžovatelem dne 24. 9. 1996 a 14. 10. 1997, s žádostí stěžovatele o otevření bankovního účtu u německé banky, které byly předloženy německým daňovým orgánem správci daně, hodnotil jako nové skutečnosti, neznámé správci daně v průběhu první daňové kontroly, a shledal je tedy důvodem k zahájení kontroly nové. Nejvyšší správní soud pak sice připustil, že krajský soud nesprávně označil zmíněné dokumenty jako nové skutečnosti, ačkoli šlo o nové důkazy, to však dle Nejvyššího správního soudu nezpůsobuje vadu, která by vedla k nezákonnosti rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud současně s odkazem na své dřívější rozhodnutí konstatoval, že správce daně je povinen před opakováním daňové kontroly zkoumat, zda lze změny vyměřené daně dosáhnout za použití mimořádných opravných prostředků, doplnil však, že pokud výsledky první daňové kontroly (ve vztahu k určité dani a určitému zdaňovacímu období) nevyústily ve vydání rozhodnutí, a obnova řízení, v němž by k opakování daňové kontroly došlo tak z podstaty věci není možná, lze daňovou kontrolu (ve vztahu k téže dani a témuž zdaňovacímu období) opakovat, avšak pouze za splnění podmínek obdobných podmínkám obnovy řízení. Existenci listin (kopií faktur a žádosti o otevření účtu) vedoucí k zahájení opakované daňové kontroly v posuzované věci Nejvyšší správní soud přitom považoval za důvod, který k opakování daňové kontroly mohl vést, a to zejména za situace, kdy existence těchto listin správci daně v průběhu první daňové kontroly nebyla známa. Nejvyšší správní soud také uvedl, že novou skutečností, která správci daně v průběhu první daňové kontroly známa nebyla, jak z obsahu správního spisu vyplývá, je fakt, že příjem, který byl předmětem dodatečného zdanění, byl stěžovatelem inkasován na účtu ve Spolkové republice Německo. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že tímto svým rozhodnutím Nejvyšší správní soud nedoplnil právní závěry, které učinil ve svém rozsudku ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 5 Afs 223/2004, jak uvádí, nýbrž tyto závěry mění, když připouští, že když nelze použít mimořádné opravné prostředky (v daném případě obnovu řízení), lze opakovat daňovou kontrolu za splnění podmínek obdobných obnově řízení. Tyto právní závěry jsou dle stěžovatele v protikladu, který nelze odůvodnit ani tím, že v prvním případě došlo k doměření daně, zatímco v jeho věci k doměření daně nedošlo, neboť v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se výslovně uvádí "doměřenou" i "vyměřenou" daň. Věc stěžovatele tak měla být dle jeho přesvědčení předložena dle § 17 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu. Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí je také v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 86/99, s nálezem ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. II. ÚS 334/02, s nálezem ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. III. ÚS 351/02, s nálezem ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 510/02 a s nálezem ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 597/02, ze kterých vyplývá, že daňovou kontrolu lze opakovat pouze tehdy, jsou-li zjištěny nové skutečnosti, správci daně dříve neznámé, které mají vliv na základ daně a tím na výši daňové povinnosti, tyto nové skutečnosti musí být daňovému subjektu sděleny při vymezení opakované daňové kontroly a opakovaná daňová kontrola musí být skutečně provedena v rozsahu souvisejícím s těmito novými skutečnostmi. Dle stěžovatele však v jeho věci žádné nové skutečnosti, které by odůvodňovaly opakování daňové kontroly, správci daně známy nebyly, anebo je stěžovateli ve vymezení daňové kontroly nesdělil. Správce daně pouze pravděpodobně nově získal od německé daňové správy kopie některých listin, v této souvislosti stěžovatel považuje za věcně nesprávný názor Nejvyššího správního soudu, že novou skutečností, která nebyla při předchozí daňové kontrole správci daně známa, je fakt, že provize byla stěžovateli vyplacena na jeho účet ve Spolkové republice Německo. Tato skutečnost dle stěžovatele nemá vliv na základ daně a výši jeho daňové povinnosti. Poslední námitka stěžovatele směřuje do skutečnosti, že rozsudek Nejvyššího správního soudu je založen na novém právním hodnocení daňové kontroly, resp. možnosti jejího opakování. Nejvyšší správní soud dovodil, že je možné opakovat daňovou kontrolu za splnění podmínek obdobných podmínkám obnovy řízení, přičemž v rozsudku konstatuje, že tyto podmínky byly splněny. Stěžovatel však namítá, že otázka splnění podmínek, za jakých by bylo možno obnovit řízení, nikdy nebyla předmětem správního ani soudního řízení, takže stěžovatel neměl možnost vést argumentaci tímto směrem a případně poukázat na skutečnosti, které by svědčily pro nesplnění podmínek obnovy řízení. Nejvyšší správní soud tak měl vzhledem k závěrům, které učinil, zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv svobod) a právo na ochranu vlastnictví (článek 11 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Správní orgán prvního stupně svým postupem porušil také článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Relevantní znění uvedených článků je následující: Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených záko