I.ÚS 4130/17

Stěžovatelka svou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo a nezletilé dcery A. K. T., na spravedlivý proces zaručený čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se domáhala změny výroku o výživném a nedoplatku na výživném pro nezletilou dceru, ale Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem stručně rozhodl o jejím návrhu, aniž by rozhodnutím přesvědčivě zdůvodnil konkrétní výši vyživovací povinnosti z hlediska jednotlivých zákonných kritérií. Zároveň absentuje skutkové zjištění, na jehož základě by bylo možné učinit relevantní úvahu o poměrech otce a poměrech dítěte v průběhu celého období, za které je výživné přiznáváno, i hledisko poměrů rodičů a dítěte (možností, schopností a majetkových poměrů). Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, nevzalo v úvahu nejlepší zájem dítěte a je v rozporu i s doporučující tabulkou Ministerstva spravedlnosti ke stanovení výše výživného.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při aplikaci právních norem na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a svévolně tak zasáhly do stěžovatelčiných práv i práv nezletilé dcery. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)] a navrhla, aby rozsudek v rozsahu napadeném ústavní stížností zrušil.

Ústavní soud z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 50 P 342/2011, ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhala zvýšení výživného a nedoplatku na výživném své nezletilé dcery (rozsudek obvodního soudu ze dne 21. 11. 2016 č. j. 50 P 342/2011-634). Městský soud dospěl k závěru, že odvolání v části upravující vyživovací povinnost otce je částečně důvodné. Rozsudek změnil tak, že otec je povinen přispívat na nezl. A. od 1. 2. 2012 do 1. 8. 2015 částkou 6 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2015 částkou 8 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 20. dne v měsíci předem. Nedoplatek ve výši 198 000 Kč na výživném od 1. 2. 2012 do 30. 9. 2017 je otec povinen uhradit k rukám matky do 31. 10. 2018. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

Pokud jde o výhrady stěžovatelky vůči skutkovým závěrům soudů a jejich právnímu hodnocení, nelze v napadených rozhodnutích shledat jakýkoli exces, který by opravňoval Ústavní soud k derogačnímu zásahu. Zde Ústavní soud připomíná, že samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].

V rodinných věcech navíc Ústavní soud vykládá výše uvedené principy značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 786/15, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákon o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

Jak ostatně dal Ústavní soud najevo ve svém rozhodnutí ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 2932/13, v případě tohoto typu řízení "soud není povinen za účelem ověření toho kterého tvrzení účastníka provádět rozsáhlé dokazování v podobě opatření listinných důkazů či snad dokonce znaleckých posudků; může tak činit i posouzením tvrzení na pozadí vlastní percepce toho, co je v něm obsaženo (kupř. věrohodnost svědeckých výpovědí), obzvláště uváží-li se, že jde o nesporné řízení ve věci upravené rodinným právem a současně též o otázku, kterou je soudce schopen relativně samostatně vyhodnotit a která nevyžaduje zvláštní odborné znalosti, přičemž současně netvoří vlastní předmět řízení. V opačném případě by se totiž soudce v takovém řízení stal jen jakýmsi kompilátorem zprostředkovaného vnímání okolního světa, což není s ohledem na význam předmětu řízení a jeho dopad na mezilidské vztahy, kterých se bytostně dotýká, žádoucí, expressis verbis, přestal by být soudcem v lidském slova smyslu, bezprostředním posuzovatelem či hodnotitelem mezilidských vztahů v dané společnosti. Právě bezprostřední vnímání znesvářených stran a jejich chování je v tomto řízení velmi důležité, tedy i to, jak a čím argumentují."

Městský soud při úvaze o výši výživného vycházel jednak z poměrů zjištěných na straně nezletilé A., ale i obou rodičů. Nezletilá má běžné potřeby odpovídající jejímu věku, které jsou spojeny s úhradou běžných školních požadavků a nikterak se nevymykají odůvodněným potřebám nezletilých dětí stejného věku. S přibývajícím věkem nezletilé se v budoucnu budou zvyšovat i odůvodněné potřeby nezletilé, proto rozhodnutí nelze považovat za neměnné. U stěžovatelky bylo přihlédnuto k tomu, že s ohledem na věk nezletilé svou vyživovací povinnost ještě z větší části plní osobní péčí. Nelze stěžovatelce přisvědčit, že je protiústavním postupem, pokud soud vyšel z prokázaného příjmu otce, bez započtení benefitů, a zohlednil vyšší výdaje v souvislosti s cestami za nezletilou a stykem s ní (shodné tvrzení obou stran). Otec má o nezletilou zájem, stýká se s ní, bere ji na dovolenou, kupuje jí dárky, plní vyživovací povinnost. Otec také podrobně vyložil, jaké má životní náklady a soud neměl důvod o jeho tvrzeních pochybovat. Uvedené závěry nelze považovat za jakkoli excesivní, i když Ústavní soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku je poněkud stručné.

Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky a dospěl k závěru, že stěžovatelčiny námitky směřují ryze do oblasti skutkových závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a do hodnocení těmito soudy nemůže Ústavní soud zasahovat. V nyní posuzované věci obecné soudy provedly dostatečné dokazování a přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly ke skutkovým a právním závěrům, které stěžovatelka napadá. Stěžovatelčina argumentace, byť i se odvolává na zásady spravedlivého procesu, směřuje proti vyvození skutkových a právních závěrů pohybující se na úrovni podústavního práva.

V projednávané věci obecné soudy nevybočily z mezí své rozhodovací sféry a Ústavní soud neshledal, že by v projednávaném řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Argumentace uvedená v ústavní stížnosti je jen opakováním výhrad již přednesených před obecnými soudy a jimi vypořádaných.

Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).

Ústavní soud tedy neshledal ústavní dimenzi předloženého případu, a proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.