I.ÚS 4149/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4149/17 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Sluneční terasy s r. o., se sídlem Staré Město, Hradišťská 1955, zastoupené Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátkou se sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. října 2017, č. j. 0 Nt 8093/2017-8, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. KRPZ-116507-75/TČ-2016-151181-LUZ, Police ČR, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Uherské Hradiště, oddělení hospodářské kriminality, zahájila trestní stíhání stěžovatelky spolu s jejím jednatelem RNDr. Petrem Kvapilem pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovatelce doručeno usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 10. 2017, č. j. 0 Nt 8093/2017-8, na základě kterého byl stěžovatelce soudem ustanoven opatrovník podle § 34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "ZTOPO") - advokátka Mgr. Pavla Rojarová. Důvodem pro jeho vydání bylo konstatování soudu, že stěžovatelka nemůže jednat prostřednictvím jediného jednatele společnosti RNDr. Petra Kvapila, neboť ten je v téže trestní věci stíhán pro totožnou trestnou činnost spolu s ní a je tudíž v kolidujícím postavení. To jej podle § 34 odst. 4 ZTOPO vylučuje z možnosti za ni dále činit úkony. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v důsledku postupu Okresního soudu v Uherském Hradišti bylo popřeno její právo na obhajobu a spravedlivý proces, když si nemohla prostřednictvím svého statutárního orgánu sama zvolit obhájce. Aniž by byla vyzvána, aby ve lhůtě soudu sdělila osobu, která za ni bude činit veškeré úkony v rámci trestního řízení, soud jí již dne 31. 10. 2017 ustanovil opatrovníka. Stěžovatelka tedy neměla žádnou možnost, jak ve věci reagovat a soudu tyto údaje sdělit. 4. Ustanovení opatrovníka, který k věci nemá žádný vztah, stěžovatelka považuje za ryze účelový krok, který je veden snahou jí znemožnit účinnou obhajobu v daňově i účetně poměrně složité věci. Ve věci probíhá řízení před orgány finanční správy a správních soudů, v němž je stěžovatelka zastoupena osobami, které by byly pro výkon činnosti opatrovníka mnohem lépe s věcí obeznámeny než opatrovník ustanovený soudem. Soudem ustanovený opatrovník dosud ve vztahu k tomuto trestním řízení neučinil žádný úkon. 5. Stěžovatelka připomíná, že ústavní stížnost podává prostřednictvím advokáta, kterého si zvolila pro zastupování před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že směřuje proti ustanovení opatrovníkem, nemohl ji pro střet zájmů podat tento opatrovník. Z tohoto důvodu se domnívá, že je osobou oprávněnou ústavní stížnost podat, protože v opačném případě by neměla žádnou možnost obrany proti napadenému usnesení. 6. Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnosti a zejména tím, zda ji podala osoba oprávněná. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti usnesení vydanému v rámci trestního řízení, ve kterém okresní soud stěžovatelce ustanovil opatrovníka, který je v rámci tohoto trestního řízení jedinou osobou oprávněnou za ni jednat, jevilo by se jako logické, aby i zmocnění k zastupování pro řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení mohl učinit pouze tento opatrovník. Ústavní soud nicméně neposoudil ústavní stížnost podanou právním zástupcem zmocněným statutárním orgánem stěžovatelky jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [srov. § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); viz také usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/16 ze dne 21. 2. 2017, bod 4; či usnesení sp. zn. II. ÚS 2329/16 ze dne 4. 10. 2016]. Právo na obhajobu představuje jedno ze zásadních ústavně zaručených práv (čl. 40 odst. 3 Listiny) a není možné v dané situaci stěžovatelce odepřít posouzení věci z formálních důvodů, pokud opatrovník ustanovený soudem zůstává (vcelku logicky) nečinný. Po posouzení věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. V prvé řadě musí Ústavní soud z hlediska ústavněprávního přezkumu ústavní stížností napadeného usnesení konstatovat, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového), a na první pohled zřejmého, odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézajícího výrazu v prima facie nedostatečném odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, U 4/32 SbNU 467). 9. Stěžejní námitka stěžovatelky směřuje proti tomu, že okresní soud vyhověl návrhu policie a bez výzvy jí ustanovil opatrovníka. 10. Okresní soud v napadeném usnesení vycházel z právního názoru založeného na tom, že v situaci, kdy je jedním usnesením zahájeno trestní stíhání jak proti právnické osobě, tak proti fyzické osobě, která je v postavení jejího statutárního orgánu, nastává střet zájmů a na něj navazující nemožnost dané fyzické osoby činit za právnickou osobu úkony (srov. § 34 odst. 4 ZTOPO) okamžitě, i když této fyzické osobě ještě nebylo usnesení o zahájení jejího trestního stíhání doručeno, takže doposud vůči ní nenastoupily účinky tohoto usnesení. Z tohoto důvodu by byly neakceptovatelné všechny úkony jednatele stěžovatelky jakožto jejího statutárního orgánu včetně udělení plné moci k zastupování v trestní věci stěžovatelky. 11. Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Okresní soud opřel své rozhodnutí o výklad § 34 odst. 5 ZTOPO, kterému nelze z pozice ústavního práva nic vytknout. Podle Ústavního soudu se v této věci nedá hovořit o svévoli okresního soudu či zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, který by se zcela vymykal příslušnému procesněprávnímu rámci, jak namítá stěžovatelka. Okresní soud smysl a účel aplikovaného ustanovení plně respektoval. Právní úprava vylučující možnost vzniku konfliktu mezi zájmy obviněné právnické osoby a fyzické osoby, která za ni činí úkony, pokud se nachází v pozici obviněného, má bezpochyby svoje opodstatnění (srov. výše citovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 2520/16 a II. ÚS 2329/16). 12. Stěžovatelčinu právu na obhajobu je poskytnuta dostatečná ochrana, neboť opatrovník právnické osoby je povinen jednat v jejím nejlepším zájmu. Pro práva a povinnosti opatrovníka právnické osoby platí obdobně ustanovení o právech a povinnostech člena statutárního orgánu. Působnost opatrovníka se přiměřeně řídí ustanoveními o působnosti statutárního orgánu [§ 487 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ")]. Práva a povinnosti mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu se řídí přiměřeně ustanoveními občanského zákoníku o příkazu [§ 59 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů]. Příkazník plní příkaz poctivě a pečlivě podle svých schopností; použije přitom každého prostředku, kterého vyžaduje povaha obstarávané záležitosti, jakož i takového, kter