I.ÚS 4177/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4177/19 ze dne 16. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti společnosti PRIVREDNO DRUŠTVO ZA PROIZVODNJU SINTETIČKIH TEKSTURIRANIH FILAMENATA, EFEKTNIH I KOMBINOVANIH PREDIVA I KONCA DUNAV AD GROCKA, zkráceně DUNAV AD GROCKA, sídlem Bulevar Revolucije 15, Grocka, Republika Srbsko, zastoupené Mgr. Filipem Červenkou, advokátem, sídlem Mánesova 1374/53, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2019 č. j. 25 Cdo 347/2019-220, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2018 č. j. 17 Co 171/2018-187 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. března 2018 č. j. 70 C 137/2017-143, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2019 a doplněné podáním ze dne 28. 5. 2020, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 70 C 137/2017-143 v právní věci stěžovatelky proti žalované České spořitelně, a. s., o zaplacení 80 025,09 EUR s příslušenstvím podanou žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 125 162,40 Kč. K odvolání podanému stěžovatelkou, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2018 č. j. 17 Co 171/2018-187 napadený rozsudek potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 40 704,40 Kč. Nejvyšší soud pak dovolání podané stěžovatelkou usnesením ze dne 26. 9. 2019 č. j. 25 Cdo 347/2019-220 odmítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20 328 Kč. 3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že po žalované České spořitelně, a. s., požadovala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout tím, že obchodní partner stěžovatelky, společnost RIVAGE LLC, se sídlem v Moskvě, si u stěžovatelky objednal zboží. Dne 4. 10. 2016 mu stěžovatelka zaslala fakturu č. 041016 a dne 10. 10. 2016 obdržela sdělení, že platba dle faktury byla odeslána, proto dne 11. 10. 2016 stěžovatelka odeslala objednané zboží. Platba od RIVAGE LLC nebyla však stěžovatelce připsána na její účet, ale na účet zcela jiného subjektu, který je veden u žalované. Stalo se tak v důsledku podvodu neznámé osoby, která pozměnila fakturu, kterou stěžovatelka odeslala svému obchodnímu partnerovi, a v důsledku pochybení žalované, která zřídila bankovní účet neexistující osobě, která se prokázala falešnými doklady na neexistující jména občanů Francie, která budí dojem, že se jedná o názvy obchodních korporací. Stěžovatelka před soudem prvního stupně namítala, že žalovaná nepostupovala v souladu se zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci z výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů. 5. Stěžovatelka ve věci rozhodujícím soudům vytýkala, nesprávné posouzení věci z hlediska hmotného práva, když žalovaná podle jejího názoru postupovala v rozporu s ustanovením § 18 a § 20 zákona č. 253/2008 Sb. a porušila též generální prevenční povinnost podle § 2900 občanského zákoníku. Dále spatřovala stěžovatelka pochybení obecných soudů v tom, že nevyhodnotily jako porušení žalované to, že nevěnovala pozornost faktu, že u příchozí platby byl dán rozdíl mezi jménem majitele účtu a označeným příjemcem platby. Podle názoru stěžovatelky za situace, kdy odeslala svému obchodnímu partnerovi plnění (zboží), ale neobdržela protiplnění (peníze), došlo na její straně k majetkové ztrátě. Závěry učiněné soudy, že ke vzniku škody nedošlo, považuje za nesprávné, a to v důsledku formalistického výkladu práva. 6. Rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka vytýkala nepřezkoumatelnost, neboť podle jejího tvrzení odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky ohledně nesprávného právního posouzení věci prvostupňovým soudem. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky pak vyhodnotil přípustnost dovolání neprávně, neboť přípustnost dovolání byla dána. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka poukázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319) a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96 a rozsudek ve věci Van Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 10. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, argumentace stěžovatelky postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými těmito soudy. 11. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované České spořitelny, a. s., neboť jedinou příčinou vzniku škody bylo padělání faktury neznámou osobou. 12. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle závěru učiněného odvolacím soudem, soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc správně posoudil po právní stránce, s jeho závěrem, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud dovodil, že pokud stěžovatelka vytýkala soudu prvního stupně nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, i dle názoru odvolacího soudu, není dána potřeba dalšího dokazování k okolnostem, za nichž byla pozměněná faktura, kterou stěžovatelka zaslala svému obchodnímu partnerovi. Soud prvního stupně provedl důkaz touto fakturou a učinil z něj zjištění, že byla opatřena správnými platebními údaji, kdo a kdy ji pozměnil, nebylo zjištěno ani v rámci policejního vyšetřování, navíc pozměnění faktury nepředstavuje podstatnou okolnost v tomto řízení, žalovaná se na něm nijak nepodílela a pro prokázání toho, zda se dopustila porušení zákonné povinnosti, jde o skutečnost nepodstatnou. Námitky stěžovatelky směřující k tomu, jakým okolnostem, podle jejího subjektivního přesvědčení se žalovaná měla více věnovat, aby odhalila podezřelý obchod, nelze podle závěru učiněného odvolacím soudem přisvědčit. Soud prvního stupně v tomto směru provedl dostatečné dokazování, správně vycházel ze zprávy analytického odboru Finančního analytického úřadu, který celou záležitost týkající se zřízení účtů u žalované na jména Triton Corp a Modipon Incorp a provedených transakcí šetřil a na straně