I.ÚS 444/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 444/16 ze dne 13. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: CENTROPOL ENERGY, a. s., se sídlem Vaníčkova 1594/1, 400 01 Ústí nad Labem, zastoupeného Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové nám. 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2015, č. j. 62 A 44/2013-89, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 A 44/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014-52, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, č. j. 62 A 44/2013-51, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poté ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 62 A 44/2013-89, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 13926-10/2012-ERÚ, kterým byl zamítnut rozklad a potvrzeno předchozí prvostupňové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 3. 12. 2012, č. j. 13926-6/2012-ERÚ, kterým byl stěžovatel shledán vinným, že jako držitel licence k obchodu s plynem užil agresivní obchodní praktiku definovanou v § 5a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, za což mu byla uložena pokuta ve výši 80.000,- Kč. Proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 As 141/2015-38, zamítl. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je námitka, že krajský soud v napadeném rozsudku neoprávněně rozšířil skutek projednávaný ve správním řízení o další skutkový děj, neboť dospěl k závěru, že jednáním stěžovatele byla naplněna skutková podstata agresivní obchodní praktiky setrvačného prodeje podle bodu f) přílohy č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ačkoliv správní orgány posoudily předmětné jednání stěžovatele jako agresivní obchodní praktiku podle § 5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Tímto krajský soud podle stěžovatele porušil princip totožnosti skutku, čímž výrazným způsobem omezil procesní práva stěžovatele, neboť byl uznán vinným na jiném (zcela odlišném) skutkovém základě a podle jiné právní kvalifikace. K namítanému rozšíření skutkového děje o část jednání, která nebyla předmětem správního řízení, došlo podle stěžovatele okamžikem, kdy Nejvyšší správní soud v řízení, na základě kterého byl vydán rozsudek ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014-52, připustil k projednání důvody, které podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002, soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, připustit neměl, neboť je žalovaný neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Jednalo se o tvrzení žalovaného, že pojem rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci je nutné pojímat extenzivně (nikoliv restriktivně), přičemž je nutné zabývat se i okolnostmi stojícími mimo smluvní vztah. II. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda stížnost obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jednou z těchto podmínek je i přípustnost ústavní stížnosti, která je dána až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je nezbytné nejen to, aby stěžovatel poslední procesní prostředek vyčerpal, ale také, aby jej napadl v petitu ústavní stížnosti. Ačkoliv stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 As 141/2015-38, výslovně v petitu nenapadl, Ústavní soud, s ohledem na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že i tento rozsudek porušuje jeho právo na spravedlivý proces (str. 8) a rovněž jeho kopii k ústavní stížnosti přiložil, rozhodl neposuzovat ústavní stížnost striktně formalisticky a připustil ji k projednání (k tomu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00). III. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že jednání stěžovatele představuje setrvačný prodej podle bodu f) přílohy 2 zákona o ochraně spotřebitele, a tím porušil princip totožnosti skutku, Ústavní soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2015, č. j. 7 As 141/2015-38, kterým byla kasační stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu zamítnuta. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud přisvědčil uvedené argumentaci stěžovatele a konstatoval, že: "Pokud ale krajský soud současně dospěl k závěru, že jednání stěžovatele představuje i setrvačný prodej podle bodu f) přílohy č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ačkoliv správní orgány jednání stěžovatele takto necharakterizovaly a k tomuto závěru nedospěly, pak je tento závěr mimo rámec předmětu řízení o žalobě. Správní orgány ve svých rozhodnutích totiž jednání stěžovatele nepodřadily pod bod f) přílohy č. 2 zákona o ochraně spotřebitele, ale pod ust. § 5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Nejvyšší správní soud svým předchozím zrušujícím rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 As 110/2014 - 52, zavázal krajský soud k tomu, aby v dalším řízení přezkoumal rozhodnutí správních orgánů, tj. posoudil, zda jednání stěžovatele představovalo agresivní obchodní praktiku podle ust. § 5a odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, a nikoliv aby doplnil odůvodnění správních orgánů o závěr týkající se setrvačného prodeje." V citovaném rozsudku však Nejvyšší správní soud dále uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v ústavní stížností napadeném rozsudku krajského soudu, že jednání stěžovatele bylo možno podřadit pod správními orgány aplikovaná ustanovení o ochraně spotřebitele a uložit za ně sankci podle § 4 odst. 3, § 5a odst. 1 a § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Přitom shora uvedené pochybení krajského soudu, který doplnil odůvodnění správních orgánů o závěr týkající se setrvačného prodeje, nemůže podle Nejvyššího správního soudu vést ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud napadeným rozsudkem důvodně zamítl žalobu podanou stěžovatelem a jeho důvody v řízení o kasační stížnosti v podstatné míře obstály. Zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení by podle Nejvyššího správního soudu bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, neboť další postup krajského soudu by spočíval jen v tom, že by vydal nový rozsudek se shodným výrokem. Ústavní soud ke shora uvedenému postupu Nejvyššího správního soudu poznamenává, že je v souladu se závěry obsaženými v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, podle kterých: "Soudní řízení tvoří jediný celek. Z toho plyne, že v případech, kdy o věci rozhoduje nejen krajský soud, ale posléze i Nejvyšší správní soud, je rovněž nutno vyslovené právní názory v obou rozhodnutích vnímat jako komplex. Závazný právní názor soudu je tedy spojením závěrů vyslovených krajským soudem spolu s reakcí na argumenty kasační stížnosti, případně závěry činěné z moci úřední, které uvede ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud, bez ohledu na to, zda jde o výrok kasační, zamítavý či odmítavý. ...Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k rozhodujícím skutečnostem vždy uváží, zda důvody, na nichž stojí zrušující rozsudek krajského soudu, jsou dostatečným podkladem pro daný