Ústavní soud I.ÚS 455/22

Ústavní soud obdržel dne 15. 2. 2022 stěžovatelčinu ústavní stížnost.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ve stížnosti není uvedeno, čeho se domáhá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a absentuje tvrzení o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi (ve více jak dvaceti případech), přičemž v řízení o nich byla opakovaně poučována o zákonných požadavcích kladených na ústavní stížnosti (včetně upozornění, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu) a s poučením, že neodstranění vad ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2881/20). Stěžovatelka však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem opakovaně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli poučení, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Přitom je zřejmé, že stěžovatelka si je vědoma povinnosti zastoupení advokátem již při zahájení řízení (srov. její ústavní stížnost ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1869/21).

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud na základě přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.