I.ÚS 455/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 455/25 ze dne 9. 6. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 38 Co 134/2024-418 za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a M. S., zastoupeného Mgr. Terezou Molerovou, advokátkou, sídlem Rooseveltova 6/8, Brno, S. S. a nezletilého M. S., jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecného soudu ve sporu o výživné, avšak pouze v části týkající se určení platebního místa, kam má být uhrazeno dlužné výživné. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") totiž uložil vedlejšímu účastníkovi - otci nezletilého, aby uhradil dlužné výživné na bankovní účet, který bude otcem zřízen na jméno nezletilého. Stěžovatelka brojí proti tomuto postupu krajského soudu, ve kterém spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a na péči o dítě. Rozhodnutí je podle ní nepřezkoumatelné, nejasné a vnitřně rozporné. Náklady na potřeby dítěte vynaložila stěžovatelka, ale krajský soud nyní umožnil, aby s prostředky nakládal otec dítěte, vůči němuž ale samotná vyživovací povinnost směřuje. I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 2. Z vyžádaného spisu vyplývá, že se stěžovatelka návrhem k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhala zvýšení výživného pro své děti - nezletilého M. a S., která však v průběhu odvolacího řízení dosáhla zletilosti. Městský soud návrhu stěžovatelky vyhověl. U M. zvýšil výživné od 21. 2. 2020 do 31. 8. 2021 na částku 7 500 Kč měsíčně a za období od 1. 9. 2021 na 8 500 Kč měsíčně. 3. Proti rozsudku městského soudu podal otec odvolání. Během odvolacího řízení, konkrétně v březnu 2024, došlo k tomu, že se nezletilý M. rozhodl bydlet u otce. Přestěhoval se tedy od matky, která jeho přání respektovala a začala k rukám otce hradit výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Jelikož však nedošlo k uzavření písemné dohody, podal otec k městskému soudu návrh na změnu péče a stanovení vyživovací povinnosti matce. 4. Krajský soud v rámci svého rozhodnutí o odvolání otce dospěl k tomu, že městský soud nesprávně stanovil datum, od kterého má dojít ke zvýšení výživného pro nezletilého, a proto jeho rozsudek v dané části změnil. Matka původně žádala zvýšení jen od 1. 9. 2021, což podle krajského soudu odpovídalo třem rokům od poslední úpravy výživného a až od tohoto data mělo být výživné zpětně navyšováno. Co se týče samotné částky výživného stanovené městským soudem na 8 500 Kč měsíčně, tu krajský soud považoval za odpovídající. 5. Se změnou určení doby muselo dojít též ke změně vyčíslení dlužného výživného. Nicméně s ohledem na to, že se nezletilý nacházel v době rozhodnutí ve faktické péči otce, krajský soud rozhodl ohledně zvýšení výživného a dlužného výživného jen do 30. března 2024. Ohledně výživného za dobu od dubna 2024 do budoucna krajský soud zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť o návrhu matky bude nutno rozhodnout až v návaznosti na rozhodnutí ve věci péče. 6. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku dále zaujal postoj, že jelikož je dítě v přímé péči otce, nemůže stanovit otci povinnost, že nedoplatek na zvýšeném výživném má uhradit k rukám matky. Matka totiž představuje pouze platební místo a má výživné vynakládat na potřeby dítěte - což nebude moci dělat, protože je dítě fakticky v péči otce. Krajskému soudu se proto jevilo praktickým nechat otce nedoplatek na zvýšeném výživném složit na bankovní účet s tím, že výběry z účtu a jejich využití pro nezletilého budou kontrolovatelné, ať je již bude provádět kterýkoliv z rodičů. 7. Krajský soud nakonec změnil rozsudek městského soudu tak, že výživné pro nezletilého M. se zvyšuje od 1. 9. 2021 do 31. 3. 2024 na částku 8 500 Kč splatnou k rukám matky a dlužné zvýšené výživné za tuto dobu v celkové výši 139 500 Kč je otec povinen zaplatit ve lhůtě 1 měsíce na účet u České spořitelny, a. s., který bude otcem zřízen na jméno nezletilého M. V části výroku o výživném pro nezletilého za dobu od 1. 4. 2024 do budoucna pak rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení 8. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudek krajského soudu v části týkající se platebního místa k úhradě dlužného výživného a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 Listiny. 9. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je námitka, že důsledkem konstrukce krajského soudu ohledně platebního místa je de facto situace, kdy má s dlužným výživným nakládat osoba, která neplnila po několik let vyživovací povinnost v odpovídající výši, kvůli které dluh vznikl, a která tak fakticky těží z porušování svých povinností. Krajský soud se nevypořádal s tím, že se jedná o dlužné výživné, tedy výživné za dobu, kdy matka musela "suplovat" i roli otce. Navíc namítá, že v době rozhodování krajského soudu byl nezletilý "soudně" pořád v péči matky. 10. Kromě toho stěžovatelka namítá, že pro ni bylo rozhodnutí krajského soudu nepředvídatelné, předčasné, vykazující znaky libovůle a zasahující do jejího legitimního očekávání. Napadené rozhodnutí je též nedostatečně odůvodněné, nejasné a vnitřně rozporné. První částí výroku se totiž výživné svěřuje k rukám matky, ale v druhé části výroku - u vypočteného nedoplatku - je platební místo jiné. Není ani specifikován účet, který má být založen a kdo k němu bude mít oprávnění a jak s ním má být nakládáno. Namítá, že ani není jasně stanovena lhůta pro splnění povinnosti, protože nebyl určen její počátek. Rozsudek je tak podle stěžovatelky nepřezkoumatelný. 11. Otec prostřednictvím své právní zástupkyně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Zdůraznil, že se v době rozhodnutí krajského soudu nezletilý nacházel fakticky v jeho péči. Kontakt nezletilého s matkou je spíše sporadický, pokud by matka byla platebním místem, neměla by možnost prostředky vynaložit ve prospěch nezletilého. Otec má tedy za to, že krajský soud dospěl k jedinému správnému závěru, a to že mu uložil složit nedoplatek na výživném na bankovní účet nezletilého. Vzhledem k jeho věku může prostředky využívat i sám nezletilý a tato možnost disponovat s určitým obnosem může přispět k jeho finanční gramotnosti. 12. Otec ve svém vyjádření dále uvedl, že účet nezletilému již založil a složil na něj soudem určený nedoplatek na zvýšeném výživné, zároveň přiložil i výpis z tohoto účtu. Poukázal též na to, že v době od podání ústavní stížnosti bylo také pravomocně rozhodnuto o svěření nezletilého do péče otce, a to počínaje dnem 1. dubna 2024. Jelikož soud rozhodl o svěření do péče zpětně od tohoto data, lze konstatovat, že se nezletilý nacházel v době vydání napadeného rozsudku v péči otce nejen fakticky, ale i právně. 13. Obdržené vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 14. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy), a není tedy ani jeho úkolem bez dalšího přezkoumávat správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. 16. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je ústavně konformní. Jinými slovy, Ústavní soud má pouze posuzovat, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla porušena ústavně zaručená práva účastníků, jestli řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. IV. ÚS 2301/17, usnesení ze dne 29. května 2015 sp. zn. I. ÚS 387/15 nebo usnesení ze dne 3. června 2019 sp. zn. III. ÚS 1836/18). 17. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně výživného. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí úsudek, a vyná