I.ÚS 473/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 473/23 ze dne 11. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele města L., zastoupeného JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 29/471, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, č. j. 21 Cdo 2180/2022-779, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Jaroslava Mrázka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2023, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel shora individualizované usnesení Nejvyššího soudu a navrhuje Ústavnímu soudu jeho zrušení, a to pro porušení svých ústavně zaručených základních práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel jako zaměstnavatel doručil dne 16. 11. 2016 vedlejšímu účastníkovi jako zaměstnanci výpověď z pracovního poměru pro soustavné méně závažné porušování právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci - tajemníka Městského úřadu L. - podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Porušení povinností zaměstnance bylo vymezeno třemi skutky - vedlejší účastník se měl v jednom případě hrubě chovat ke své podřízené, v jednom případě měl pro jednoho konkrétního zastupitele vyhotovit dokument s připomínkami ke koncepci sportu, ačkoliv tímto úkolem nebyl zaměstnavatelem pověřen, a ve třetím případě měl opožděně zveřejnit informace o možnosti nahlížet do bezpečnostní dokumentace, čímž bylo veřejnosti znemožněno podávat k ní připomínky (dále jen "předmětné skutky"). 3. Na podkladě žaloby vedlejšího účastníka Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 27 C 75/2017-680, rozhodl, že výpověď z pracovního poměru je neplatná. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, na základě čehož Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným nyní ústavní stížností. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve vymezuje splnění procesních předpokladů věcného projednání ústavní stížnosti, rekapituluje skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy, přibližuje svou argumentaci uplatněnou v dovolání, komentuje obsah napadeného usnesení a následně proti němu předkládá vlastní námitky, jimiž jsou 1) nedostatečné odůvodnění; 2) aprobování nesprávného názoru krajského soudu. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně: 6. Ad 1) stěžovatel upozorňuje, že v dovolání formuloval dosud Nejvyšším soudem neřešenou otázku "nakolik je třeba pro posouzení činnosti žalobce (rozuměj nyní vedlejšího účastníka) jako výkonu práce během pracovní doby sledovat věcné hledisko, tedy vnitřní účelový vztah činností k pracovním úkolům žalobce, či nakolik postačí pouze fakt, že formálně by k takové činnosti žalobce byl s ohledem na svou pracovní pozici tajemníka městského úřadu oprávněn", s níž se podle jeho názoru Nejvyšší soud nevypořádal a dostatečně na argumentaci stěžovatele nereagoval, když odkázal pouze na několik svých rozhodnutí, která ovšem výslovně tuto otázku neřešila. Gros stěžovatelovy teze, již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, tkví v tom, že právní názor krajského soudu i Nejvyššího soudu na druhý předmětný skutek vedlejšího účastníka je nesprávný. Krajský soud jej oproti okresnímu soudu nevyhodnotil jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, ale jako výkon práce. Podle stěžovatele nelze každou činnost, k jejímuž výkonu je zaměstnanec obecně v rámci pracovního poměru oprávněn (resp. povinen), považovat za výkon práce, vykonává-li takovou činnost pro třetí osobu bez prospěchu pro zaměstnavatele. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud touto jím nastolenou právní otázkou dostatečně nezabýval, neboť dospěl toliko k závěru, že vedlejší účastník se jako zaměstnanec nedopustil porušení žádné své povinnosti vyplývající z pracovního poměru. Protože to však podle stěžovatele samo o sobě nestačí k tomu, aby aktivity vykonávané pro třetí osoby byly považovány za výkon práce, Nejvyšší soud se podle jeho názoru meritem věci nezabýval a na tuto otázku neodpověděl. Tím se dopustil porušení povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se s námitkami, které mu stěžovatel v dovolání adresoval, přičemž tyto povinnosti ukládá obecným soudům ústavní pořádek. 7. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, proti němuž Nejvyšší soud nezakročil. Tvrdí, že nemohlo ze strany vedlejšího účastníka jít o výkon práce pro stěžovatele, a dovolává se právního názoru Nejvyššího soudu k výkladu § 273 zákoníku práce, při němž Nejvyšší soud rovněž volil funkční přístup a věcné hledisko. Pozornost poutá ke skutečnosti, že vedlejší účastník vytvořil dokument pro řadového zastupitele, který nebyl oprávněn k tomu, aby mu za zaměstnavatele ukládal pracovní úkoly, což nelze dovodit ani z § 82 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, umožňujícího zastupiteli obce vyžadovat informace od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, neboť takto lze žádat jen informace již existující, nadto podle § 110 odst. 4 písm. b) obecního zřízení smí úkoly tajemníku obce klást pouze zastupitelstvo jako orgán obce, nikoliv též i jednotliví zastupitelé. Rovněž nelze vytvoření předmětného dokumentu považovat ani za výkon oprávnění vedlejšího účastníka jako tajemníka obce účastnit se zastupitelstva obce a rady obce s hlasem poradním podle § 110 odst. 5 obecního zřízení, neboť to realizoval dne 12. 9. 2016 při zasedání zastupitelstva. Vedlejší účastník navíc podle stěžovatele nepřiznal, že byl autorem tohoto dokumentu, a to ještě ani v řízení před obecnými soudy, naopak své autorství tajil a neměl v úmyslu výsledek své práce stěžovateli jako zaměstnavateli předat. Stěžovatel vidí v právním názoru uplatněném krajským soudem porušení svých práv na vlastnictví majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť v jeho důsledku je nucen zaměstnávat osobu, která jedná proti jeho zájmům, a ještě jí za to vyplácet mzdu. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba vyzdvihnout, že předmětem řízení o této ústavní stížnosti stěžovatel učinil pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu, tedy nikoliv shora připomenuté rozsudky okresního soudu a krajského soudu. I v mezích námitky 2) stěžovatel výslovně napadá aprobaci názoru krajského soudu Nejvyšším soudem, tedy nelze ani při materiálním posouzení dospět k závěru, že stěžovatelova vůle směřovala k tomu, aby předmětem přezkumu Ústavního soudu byl učiněn i rozsudek krajského soudu. Tím však zúžil rozsah tohoto přezkumu, neboť Ústavní soud se mohl zabývat toliko tím, zda Nejvyšší soud v procesním rámci dovolacího řízení určeném § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), až § 243g občanského soudního řádu, provedl přezkum