Ústavní soud I.ÚS 491/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Ostravě pro porušení svého práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka během insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 31 INS 4184/2021, v incidenčním sporu sp. zn. 11 ICm 2738/2022, vznesla námitku podjatosti proti soudkyni JUDr. Evě Slaběňákové (dále jen "soudkyně"). Namítala, že soudkyně nevyhovuje návrhům na přerušení řízení, a to s odkazem na interní pokyn místopředsedy krajského soudu JUDr. Viktora Břesky. Takový pokyn přitom považovala za zásah do rozhodovací činnosti zákonné soudkyně.

Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. Přihlédl k vyjádření soudkyně, že nešlo o závazný pokyn, a jiné okolnosti vzbuzující pochybnosti o nepodjatosti nezjistil. Nebylo zde přitom tvrzeno znevýhodnění některých stran sporu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v projednávaném insolvenčním řízení se vede řada incidenčních sporů a většinu z nich řeší tato soudkyně. V jiných sporech přitom soudkyně účastníkům řízení sdělila, že nemůže vyhovět jejich návrhům na přerušení řízení s ohledem na interní pokyn místopředsedy soudy. Tento pokyn přitom podle stěžovatelky zjevně ovlivňuje její postup ve všech sporech, a soudkyně je tak nepochybně podjatá. Vrchní soud měl ve svém hodnocení pochybit, mj. nezohlednil objektivní aspekt nezávislosti.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

K použití citovaného ustanovení ve vztahu k ústavním stížnostem napadajícím rozhodnutí o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování se Ústavní soud podrobně vyjádřil v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023. Ústavní stížnost má zásadně napadat konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci samé, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná (bod 26 stanoviska). Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí. Stěžovatelka má nadále k dispozici procesní prostředky ochrany proti rozhodnutí ve věci samé, pomocí kterých se může bránit tomu, že ve věci podle ní rozhodoval vyloučený soudce (body 28 a 31 stanoviska). Ústavní stížnost proti usnesení, kterým soud nevyloučil soudce z projednání a rozhodnutí věci, je tedy z uvedených důvodů nepřípustná (bod 32 stanoviska).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti současně netvrdí žádné výjimečné okolnosti, které by založily důvod k postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud dodává, že se obdobnými ústavními stížnostmi již zabýval, a to ve vztahu k namítané podjatosti téže soudkyně, z důvodu téhož odkazu na interní pokyn místopředsedy soudu a v rámci téhož insolvenčního řízení. Stejným způsobem s nimi naložil v usneseních sp. zn. II. ÚS 2892/23 a sp. zn. IV. ÚS 2839/23 ze dne 29. 11. 2023 a sp. zn. IV. ÚS 18/24 ze dne 16. 1. 2024.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.