Ústavní soud I.ÚS 495/19

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 2. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví napadených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Novelou provedenou zákonem č. 213/2016 Sb. byly do zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), s účinností od 1. 10. 2016 doplněny § 37b a 37c, jimiž došlo v případě některých osob pracujících v hornictví k snížení důchodového věku stanoveného podle § 32 zákona o důchodovém pojištění, a to o 7 let. Na základě této novely splňoval stěžovatel, který před 1. 10. 2016 vykonával zaměstnání v hlubinném hornictví a odpracoval potřebný počet změn, i podmínku věku pro vznik nároku na starobní důchod. Po snížení totiž činil jeho důchodový věk 56 let a 2 měsíce, což je věk, který dosáhl již v březnu 2010.

Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 11. 2016 č. j. R-28.11.2016-423/X byl stěžovateli přiznán starobní důchod ve stanovené výši od 1. 10. 2016. Stěžovatel měl nicméně za to, že podle § 37c zákona o důchodovém pojištění mu nárok na starobní důchod náleží již od 12. 3. 2010, kdy dosáhl sníženého důchodového věku, pročež požádal o zpětné doplacení starobního důchodu k tomuto datu. Předmětná žádost byla zamítnuta rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 8. 2017 č. j. R-23.8.2017-423/X pro nesplnění podmínek podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno a námitky proti němu zamítnuty rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 1. 2018 č. j. X/315-RSO. Důvod nevyhovění žádosti spočíval v právním závěru, že nárok na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění vzniká pojištěnci nejdříve dnem 1. 10. 2016 i v případě, kdy pojištěnec všechny podmínky nároku včetně dosažení důchodového věku sníženého o 7 let splnil již před tímto dnem.

Žaloba stěžovatele proti posledně uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2018 č. j. 18 Ad 10/2018-23. Nejvyšší správní soud následně rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 10 Ads 198/2018-16 zamítl kasační stížnost stěžovatele. Správní soudy poukázaly na čl. II zákona č. 213/2016 Sb., z něhož vyplývá, že snížení důchodového věku platí také pro skupinu horníků, kteří splnili podmínky pro snížení v § 37b zákona o důchodovém pojištění ještě před účinností této právní úpravy. Ve vztahu k nároku na starobní důchod však toto ustanovení nic nestanoví. Při absenci výslovné právní úpravy je tak třeba vycházet z obecného výkladového pravidla, podle kterého mají právní předpisy působit jen do budoucna a jejich zpětná účinnost je obecně vyloučena. To platí i v případech, že by použití pravé retroaktivity důchodových předpisů bylo ve prospěch důchodců. Jestliže je budoucí působení právních předpisů obecným principem, pak musí být pravá retroaktivita zakotvena v zákoně výslovně. Nestanoví-li tedy zákon výslovně jinak, nárok na starobní důchod stěžovateli mohl vzniknout pouze do budoucna, nejdříve od účinnosti novely dne 1. 10. 2016, a nikoli již od 12. 3. 2010, jak tvrdí stěžovatel.

Stěžovatel namítá nesprávnost právního výkladu, na němž jsou založena napadená rozhodnutí. Ustanovení čl. II zákona č. 213/2016 Sb. neobsahuje pro vznik nároku na tzv. hornický důchod žádné omezení datem 1. 10. 2016. Za situace, kdy se důchodový věk pojištěnce snižuje odečtením 7 let bez omezení uvedeným datem, je zřejmé, že zákon působí zpětně (retroaktivně) i co do vzniku uvedeného nároku. V opačném případě by takovéto snížení nedávalo smysl. Z tohoto důvodu je stěžovatel přesvědčen, že pokud podle § 37c odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, jenž nabyl účinnosti dne 1. 10. 2016, dosáhl důchodového věku dne 12. 3. 2010 a současně získal ke stejnému dni potřebnou dobu pojištění, má nárok na požadovaný doplatek starobního důchodu od 12. 3. 2010 do 30. 9. 2016.

Pro úplnost stěžovatel vytýká rozsudku Nejvyššího správního soudu, že uvedený soud v něm nepřiléhavě odkázal na svůj rozsudek ze dne 19. 12. 2008 č. j. 4 Ads 81/2008-49, který řešil odlišný případ střetu předchozí a nové právní úpravy. V uvedené věci šlo o použití § 82a odst. 5 zákona o důchodovém pojištění, který - na rozdíl od nyní použitelného přechodného ustanovení - jednoznačně vymezil časové omezení pro přiznání nároku (tehdy zvýšení vdovského důchodu) od 1. 7. 2006.

Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině podústavního práva či jiné nesprávnosti.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelem předestřenou právní otázkou se řádně vypořádaly již správní soudy. V tomto ohledu provedly výklad čl. II zákona č. 213/2016 Sb., který vztahuje snížení důchodového věku podle § 37c zákona o důchodovém pojištění i na ty pojištěnce vykonávající zaměstnání v hlubinném hornictví, kteří splnili podmínky podle § 37b tohoto zákona ještě před účinností jeho novely provedené zákonem č. 213/2016 Sb. Správní soudy současně dospěly k závěru, že uvedené ustanovení nestanoví těmto pojištěncům nárok na starobní důchod zpětně za období ode dne, kdy dosáhly sníženého důchodového věku. Účel snížení důchodového věku u pojištěnců, kteří již dříve splnili podmínky podle § 37b zákona o důchodovém pojištění, spočívá v tom, aby i tito měli ode dne účinnosti novely provedené zákonem č. 213/2016 Sb. stejné podmínky vzniku nároku na starobní důchod. Tato skutečnost ale nemění nic na tom, že jejich nárok ve vztahu k období před účinností této novely, kdy platil původní důchodový věk, nutno v souladu s principy právní jistoty a důvěry v právo, jež vyplývají z principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy [blíže k těmto principům i zákazu retroaktivity např. nález ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 18/14 (N 165/78 SbNU 469; 299/2015 Sb.)], posuzovat podle dosavadní zákonné úpravy. Možnost přiznání tohoto nároku zpětně (retroaktivně) podle pozdější zákonné normy sice není obecně vyloučena, zákonodárce by ji však musel výslovně stanovit, což v přechodném ustanovení čl. II zákona č. 213/2016 Sb. neučinil.

Správní soudy, stejně jako před nimi Česká správa sociálního zabezpečení, tak založily napadená rozhodnutí na ústavně konformním výkladu § 37b, 37c a § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění a čl. II zákona č. 213/2016 Sb., tedy na výkladu, který obstojí z hlediska obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů a v němž nelze spatřovat svévoli či jiný kvalifikovaný exces, který by zakládal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Hodnocení vhodnosti či nevhodnosti odkazu na dřívější judikaturu Nejvyššího správního soudu v jím vydaném napadeném rozsudku není z hlediska výše uvedených závěrů podstatné.

Ústavní soud proto rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.