I.ÚS 501/21
Ústavní soud · 20. 4. 2021
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem ve věci návrhu stěžovatelů 1) Bc. Ladislava Regnarda a 2) Terezie Regnardové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 25 Cdo 3038/2020-517, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 58 Co 165/2018-404, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2018, č. j. 13 C 25/2009-386, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem ze dne 22. 2. 2021, doručeným Ústavnímu soudu téhož dne a označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelé napadli shora uvedená soudní rozhodnutí pro porušení jejich základních práv.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být každá fyzická nebo právnická osoba, která je účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem, zastoupena advokátem.
Úřední činností soudu bylo zjištěno, že v mnoha dalších ústavních stížnostech, které stěžovatelé k Ústavnímu soudu podali, opakovaně volí tento postup, kterým ignorují povinné zastoupení advokátem a jiné formální náležitosti ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 510/21, II. ÚS 500/21, III. ÚS 21/21, I. ÚS 20/21,
ÚS 3554/20 a dalších), ačkoli byli soudem mnohokrát poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, a také o tom, že Ústavní soud advokáta k řízení o ústavní stížnosti neustanovuje, přičemž pokud si advokáta stěžovatelé nemohou dovolit, mohou se obrátit na Českou advokátní komoru.
Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstraní-li navrhovatel vady ve lhůtě, která mu k tomu byla určena. Z předchozích věcí stěžovatelů vedených u Ústavního soudu je zřejmé, že není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožným stěžovatelům v každém individuálním řízení, pokud tak bylo učiněno v mnoha předchozích případech. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1580/18, sp. zn. I. ÚS 2342/18, sp. zn. I. ÚS 2583/18, sp. zn. III. ÚS 3417/18, sp. zn. III. ÚS 4334/18, sp. zn. III. ÚS 146/19, sp. zn. II. ÚS 462/19, sp. zn. I. ÚS 607/19, sp. zn. III. ÚS 1512/19, sp. zn. IV ÚS 2222/20, sp. zn. III. ÚS 3028/20, sp. zn. IV. ÚS 3292/20 a řadě dalších, soudce zpravodaj z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2021
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu