I.ÚS 518/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 518/22 ze dne 8. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bytového družstva X, zastoupeného Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 24 Cdo 2697/2020-90, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2020 č. j. 4 Cmo 95/2019-69 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2019 č. j. 74 Cm 174/2018-48, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jany Anderson, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem jednotky (bytu) č. X1, vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, nacházející se ve 3. nadzemním podlaží budovy č. p. X2, postavené na pozemku p. č. X3, s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši ideální 541/7644 na společných částech budovy č. p. X2, postavené na pozemku p. č. X3, a s jednotkou souvisejícího spoluvlastnického podílu ve výši ideální 541/7644 na pozemku p. č. X3, to vše v k. ú. a části obce B., obci P. (dále jen "bytová jednotka"). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti smlouvy ze dne 22. 11. 2011 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí o převodu bytové jednotky. Městský soud dovodil, že v daném případě jde o smlouvu směnnou, tedy o výměnu dvou věcí mezi účastníky smluvního vztahu. To vyplývá i z čl. III odst. 1 písm. a) Dohody o narovnání, bodu II. notářského zápisu NZ 299/2011 a z Preambule Smlouvy o převodu bytové jednotky, kdy je patrné, že jde o směnu vypořádacího podílu za byt. Městský soud konstatoval, že v daném případě došlo k projevu vůle právnické osoby, se kterým souhlasili všichni společníci (viz notářský zápis NZ 299/2011), a proto by bylo zásahem soudu do autonomie společnosti, kdyby toto rozhodnutí narušil. Nadto podle městského soudu nelze přehlédnout, že si strany mohou sjednat vypořádací podíl, jak uznají za vhodný. Zákon a judikatura chrání společníka, který svou účast ve společnosti ukončuje zejména v případech, kdy by mu byl vyplacen podíl menší, než je spravedlivé vypořádání. Nic však stranám nebrání, aby si sjednaly vypořádací podíl vyšší. S ohledem na to, že daný způsob vypořádání byl zahrnut přímo do společenské smlouvy (viz bod II. usnesení I. notářského zápisu NZ 299/2011), byla naplněna i dikce rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016 sp. zn. 29 Cdo 993/2015. Městský soud proto dospěl k závěru, že smlouva je platná. Celkový stav je v souladu se zákonem (jsou splněny všechny podmínky podle § 6 zákona o vlastnictví bytů - viz smlouva o převodu bytové jednotky a také princip směnné smlouvy, čl. II. smlouvy jako o "úplatnosti" smlouvy hovoří právě o směně). Městský soud uzavřel, že uvedený stav je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uvedenou v jeho rozhodnutí a s běžnou praxí. 4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a přiznal vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud poukázal na to, že hlavní námitkou stěžovatele je nesprávné posouzení skutečností doložených v prvoinstančním řízení, a to, že předmětná smlouva je neplatná, protože v ní chybí podstatná náležitost kupní smlouvy podle v té době účinné úpravy, a to sjednání výše kupní ceny, nebo alespoň způsob určení výše kupní ceny. Vedlejší účastnice proti tomuto argumentovala tím, že výše uvedené nemovitosti nabyla jako výplatu za vypořádací podíl na stěžovateli, a že předmětná smlouva je smlouvou inominátní, případně smlouvou směnnou. Stěžovatel především tvrdí, že nesprávné právní posouzení věci městským soudem tkví v posouzení předmětné smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 22. 11. 2011 jako smlouvy směnné, a nikoli jako smlouvy kupní, a že v důsledku toho byla tato smlouva posouzena jako platná. Vrchní soud poukázal na to, že s touto námitkou se již vypořádal městský soud. Vrchní soud konstatoval, že v daném případě došlo k projevu vůle právnické osoby, se kterým souhlasili všichni společníci (viz notářský zápis NZ 299/2011), bylo by tak zásahem soudu do autonomie vůle společnosti, kdyby toto rozhodnutí soud narušil. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud dovodil, že dovolání dílem není přípustné podle § 237 o. s. ř., dílem v něm stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že vrchní soud se při řešení otázek, zda "ujednání, převod dle této smlouvy... představuje formu vyplacení vypořádacího podílu nabyvatelky na převodci je ujednáním o ceně za převod bytové jednotky podle zákona o vlastnictví bytů, anebo ujednáním o směně" (otázka č. 1) a zda podle právní úpravy účinné k 22. 11. 2011 bylo možné platně uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky "bez uvedení úplatnosti smlouvy (včetně vyčíslení výše úplaty), anebo projev vůle jednotku převést bezúplatně" (otázka č. 2), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016 sp. zn. 23 Cdo 4052/2015, u otázky č. 1, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, u otázky č. 2. 6. Nejvyšší soud poukázal na to, že judikatura tohoto soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Stěžovatel ve skutečnosti namítá nesprávnost vrchním soudem převzatého skutkového závěru o vůli smluvních stran za převod bytové jednotky poskytnout jiný ekvivalent než peníze, a to nárok na vypořádací podíl, a žádá Nejvyšší soud, aby se k obsahu právního úkonu vyjádřil (a korigoval skutkové zjištění). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Otázka č. 1, která není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud dovodil, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka č. 2. Stěžovatel shledává judikaturní rozpor napadeného rozhodnutí vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1625/2002, ve kterém se zabýval výkladem § 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, z hlediska určitosti ujednání o kupní ceně, které je spolu s určením předmětu koupě podstatnou náležitostí kupní smlouvy, resp. zda lze za jiný způsob, kterým lze nepochybně určit kupní cenu, považovat i odkaz na dosud nevypracovaný znalecký posudek. Otázka určitosti ujednání o jiném způsobu určení kupní ceny je pro nyní posuzovanou věc nerozhodná, protože vrchní soud zde řešil (určující byla otázka), zda lze převést bytovou jednotku smlouvou směnnou a zda směnná smlouva byla v tomto případě uzavřena platně. Stěžovatelem identifikované rozhodnutí rozpor s dovoláním napadeným rozhodnutím nezakládá (založit nemůže), a tudíž není naplněna ani přípustnost dovolání samotného. II. Argumentace stěžovatele 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud a vrchní soud učinily nesprávný závěr, že smluvní strany (tedy stěžovatel a vedlejší účastnice) projevily vůli předmětnou bytovou jednotku směnit za vypořá