I.ÚS 565/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 565/18 ze dne 6. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem se sídlem Hlavní náměstí 29, Krnov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2017 č. j. 6 To 358/2017-254, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. d) a písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Ústavní soud k věci vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 3 T 54/2015, z něhož zjistil následující. 3. Proti stěžovateli probíhalo trestní stíhání pro skutek (zkráceně popsáno) spočívající v tom, že dne 26. 3. 2014 kolem 7:22 hodin řídil osobní motorové vozidlo a ačkoli před přechodem pro chodce registroval po chodníku se pohybující neznámé dítě a před sebou jedoucí jiné vozidlo, nepřizpůsobil rychlost jízdy a po zastavení vozidla před ním před přechodem pro chodce ve snaze umožnit dítěti vozovku přejít, vlastní vozidlo stěžovatel neubrzdil a narazil do vozidla před sebou, přičemž řidička vozidla před ním utrpěla poranění krční páteře. Skutek obžaloba kvalifikovala jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 6. 2015, č. j. 3 T 54/2015-169, které nabylo právní moci dne 21. 7. 2015, bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání proti stěžovateli, přičemž byla stanovena zkušební doba v trvání dvou roků. Stěžovatel uhradil na účet soudu částku 20 000 Kč určenou na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání měla skončit dne 21. 7. 2017. 4. Po uplynutí zkušební doby se soud zabýval otázkou, zda stěžovatel v jejím průběhu vedl řádný život. Z evidenční karty řidiče soud zjistil, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil dvou přestupků na úseku dopravy, když řídil v obci rychlostí 68 km/h a nerespektoval dopravní značení "Stůj, dej přednost v jízdě". Blokové pokuty v obou případech uhradil na místě. Soud konstatoval, že v případě stěžovatele nelze s ohledem na přestupkové jednání rozhodnout o tom, že se ve zkušební době osvědčil. S ohledem na charakter přestupků a k uhrazení blokových pokut ale soud dospěl k závěru, že je namístě výjimečně rozhodnout o prodloužení zkušební doby, aby stěžovatel mohl dát najevo, že se jedná o ojedinělá vybočení a že je ukázněným řidičem. Proto usnesením ze dne 4. 9. 2017, č. j. 3 T 54/2015-246, rozhodl tak, že se podle § 308 odst. 1 tr. ř. podmíněné zastavení trestního stíhání ponechává v platnosti a zkušební doba podmíněného zastavení se prodlužuje o jeden rok. 5. Proti usnesení podal stížnost státní zástupce. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením usnesení soudu prvého stupně zrušil a nově rozhodl, že se podle § 308 odst. 1 tr. ř. pokračuje v trestním stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť se stěžovatel během zkušební doby neosvědčil a důvody pro výjimečné prodloužení zkušební doby nejsou dány. 6. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně vyhodnotil hmotněprávní podmínku vedení řádného života. Odkazuje na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. 4 To 183/97, podle něhož údajně pro konstatování neosvědčení se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání pro skutek související s dopravou, zpravidla nebude skutečnost, že se dopustil dopravního přestupku sama o sobě stačit k závěru, že obviněný nevedl řádný život a tudíž se neosvědčil. Okolnosti přestupku by měly být podrobněji objasněny. Připomíná dále nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1202/2017, který se vztahuje k problematice nařízení výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody podle § 329 a násl. tr. ř., ale jeho závěry lze podle názoru stěžovatele zcela použít i pro jeho případ pokračování v trestním stíhání. V něm je mimo jiné uvedeno, že ani spáchání dalšího trestného činu nemůže automaticky znamenat nařízení výkonu trestu. Ostatní faktory vedení řádného života, jako páchání přestupků či neplacení nákladů řízení, mohou hrát pouze vedlejší roli. Obecný soud v napadeném rozhodnutí však zohlednění principu individualizace neprovedl a postupoval automaticky rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání. Stěžovatel dále poukazuje na judikáty Nejvyššího soudu (R 53/1961 a R 15/1964). 7. V usnesení sp. zn. III. ÚS 401/12 Ústavní soud uvedl, že kritérium vedení řádného života v sobě zahrnuje kromě bezúhonnosti ve smyslu absence naplnění skutkové podstaty trestného činu nebo správního deliktu také bezúhonnost v rovině civilní a že tedy i nedostatek v občanskoprávní bezúhonnosti je způsobilý založit důvod, pro který pokračovat v podmíněně zastaveném trestním stíhání lze. Obecnému soudu tak stěžovatel vytýká, že se otázkou jeho občanskoprávní bezúhonnosti nezabýval a závěr o nevedení řádného života je tak neúplný. 8. Soud by se měl podle názoru stěžovatele věnovat i otázce plnění všech občanských, rodinných a pracovních povinností za účelem zjištění, zda spáchané protiprávní jednání bylo jen mimořádným vybočením. To je pak nutné hodnotit v souvislostech a s ohledem na jeho závažnost. Soud měl podle jeho názoru zohlednit i fakt, že stěžovatel je řidičem z povolání, kdy v současnosti ujede pravidelně až 25 000 km za měsíc. S ohledem na počty kilometrů najetých v posuzovaném období, nejedná se podle jeho názoru zcela jistě o vybočení z řádného vedení života. Rozvádí dále, jak k oběma přestupkům došlo. Připomíná, že jako řidič pracuje posledních deset let a s jinou prací nemá zkušenosti. Pokud by mu byl udělen trest zákazu řízení, ocitl by se i se svou družkou a její sedmnáctiletou dcerou, které jsou na něj odkázány, ve finanční tísni. 9. Okresnímu soudu dále vytýká, že o zahájení řízení podle § 308 odst. 1 tr. ř. rozhodl až po uplynutí zkušební doby, ačkoli informace o přestupcích měl k dispozici již předtím. Podle názoru stěžovatel tak k zahájení řízení podle § 308 odst. 1 tr. ř. již nemělo vůbec dojít. 10. Stěžovatel dále namítá, že pokud stížnostní soud hodlal zcela změnit rozhodnutí soudu prvého stupně, měl ve věci nařídit veřejné zasedání, a to i s ohledem na dopad, který pokračování v trestním stíhání na stěžovatele jistě bude mít. S ohledem na princip individuality měl soud provést rozsáhlejší dokazování než jen přečtení protokolů a jiných písemností ( § 243 tr. ř. ). Soud měl podle jeho názoru provést i jiné důkazy (např. výslech stěžovatele a jeho družky), což v neveřejném zasedání provést nelze. Stěžovatel tak neměl možnost se k věci vyjádřit, čímž byla dotčena zásada kontradiktornosti řízení. Rozhodnutí stížnostního soudu považuje za překvapivé. 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Proto se řídí požadavky zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, a to zejména v situacích, kdy dosud nebylo meritorně rozhodnuto a příslušné řízení probíhá. Pravomoc Ústavního soudu je tedy založena především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž (případnou) protiústavnost již jiným způsobem, procesními prostředky, jež vycházejí z příslušných procesních norem, napravit nelze. 13. Podmíněné zastavení trestního stíhání představuje tzv. mezitímní rozhodnutí, jímž není rozhodnuto o vině (a trestu) a jímž není trestní stíhání ani pravomocně skončeno jinak (viz Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, s. 2319, 2320). O vině a trestu se nerozhoduje ani rozhodnutím o pokračování v trestním stíhání, jež představuje ve své podstatě procesní rozhodnutí reflektující skutečnost, že (ve zkušební době) nebyla splněna podmínka, aby trestní stíhání bylo skončeno tzv. odklonem. 14. Z hledisek mezí ústavněprávního přezkumu, jež byly vý