I.ÚS 632/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 632/15 ze dne 9. 11. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti Ing. Karla Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 674/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. března 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. 2. Stěžovatel se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 5. června 2009, domáhal po vedlejším účastníkovi řízení náhrady škody ve výši 68 414,84 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Jana Grosama při provádění exekuce odebráním věci. Pochybení exekutora spatřoval stěžovatel v tom, že podle § 345 odst. 4 o. s. ř. vycházel z předpokladu, že hledaná věc se v prostorách může nacházet. Obvodní soud po provedeném řízení rozsudkem ze dne 14. října 2010 č. j. 41 C 224/2009-75 žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen jako "městský soud") dospěl po přezkoumání věci k závěru, že exekutor postupoval naprosto správně, prováděl-li exekuci na více místech najednou a souhlasil se závěry soudu prvního stupně potud, že exekuce byla zásadně prováděna v souladu se zákonem, a to jak v otázce doručení usnesení o nařízení exekuce (§ 345 odst. 3 o. s. ř.), tak způsobu jejího provedení, majícího za cíl zabránit případnému přesunu akcií. Jinou situaci však městský soud shledal u tvrzených zničených zámků, dveří, bran a skříňky na příbory. Proto městský soud rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88, co do částky 26 144,52 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 42 270,32 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Proti rozsudku městského soudu, co do částky 26 144,52 Kč s příslušenstvím, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115 jako nepřípustné odmítl. 4. Soud prvního stupně znovu rozhodl co do částky 42 270,32 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 19. června 2013 č. j. 41 C 224/2009-157 tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že k bezdůvodnému poškození vstupních dveří a zámků a skříňky na příbory nedošlo a nedošlo tak ani k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200 dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť podle jeho závěru napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem vymezenou hranici, přičemž se nejedná o výjimky uvedené v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti, co do ústavněprávní argumentace, omezil na konstatování, že napadenými rozhodnutími dovolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo upřeno v důsledku rozdělení žalované částky, aby jeho dovolání byla věcně posouzena dovolacím soudem. K ostatním napadeným rozhodnutím namítal, že ustanovení § 345 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť neobsahuje dostatečně explicitně stanovená pravidla pro tento způsob výkonu rozhodnutí, přičemž v průběhu řízení před obecnými soudy navrhoval, aby soud přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odvolával se na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Camenzind proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 16. prosince 1997, stížnost č. 21353/93), jež podle jeho názoru obsahuje definici pravidel pro ústavní konformnost domovních prohlídek. 6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. 7. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt (§ 57 o. s. ř.) tato dvouměsíční lhůta začíná běžet dnem, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno, a uplyne ve stejný den o dva měsíce později. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon neumožňuje jakkoliv zhojit. 8. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. 9. Stěžovatel ústavní stížností napadl celkem čtyři rozhodnutí, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88. 10. Rozsudkem městského soudu ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 26 144,52 Kč s příslušenstvím (co do částky 42 270,32 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen). Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115 odmítl. Pokud stěžovatel tedy napadá citovaný rozsudek městského soudu a usnesení dovolacího soudu ústavní stížností, je evidentní, že tak činí po lhůtě k tomu určené, neboť usnesení dovolacího soudu mu bylo doručeno dne 9. srpna 2012. 11. Pokud stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182, který nabyl právní moci dne 7. dubna 2014, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je rovněž podána po lhůtě k tomu určené. Je tomu tak proto, že dovolání proti výroku ve věci samé je nepřípustné přímo ze zákona, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem vymezenou hranici, přičemž se nejedná o výjimky uvedené v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na citovaný rozsudek proto ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nedopadá. 12. Ústavní soud tak mohl z ústavněprávního hlediska posoudit pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem a dovodil, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná. 13. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přeho