Ústavní soud I.ÚS 646/25

V záhlaví uvedeným rozsudkem uznal Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatele vinným, že jako osoba ovládající obchodní společnost X podal daňová přiznání k dani z přidané hodnoty ("DPH"), ve kterých uplatňoval nárok na odpočet DPH na základě fiktivních daňových dokladů, tedy deklaroval fiktivní přijatá i uskutečněná zdanitelná plnění, aniž by obchodní společnost v roce 2015 vyvíjela jakoukoli činnost, čímž spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon obvodní soud podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let. Dále obvodní soud uložil stěžovateli peněžitý trest v celkové výši 100 000 Kč.

Stěžovatelovo odvolání proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Proti výše uvedeným rozhodnutím brojí stěžovatel ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel především namítá, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, a při existenci pochybností měly při zjišťování skutkového stavu rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Dále soudy údajně opomněly důkaz, neboť neprovedly podstatný výslech svědka. Pochybení spatřuje stěžovatel také v tom, že závěr o skutkovém stavu je založen na rozporné a nepotvrzené výpovědi taktéž odsouzené osoby.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec Ústavní soud uvádí následující.

Vzhledem ke stěžovatelovým námitkám nutno předeslat, že Ústavní soud v rámci své úlohy podle čl. 83 Ústavy České republiky zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020). Takto závažná pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

Stěžovatelovou opakovanou polemikou se naposledy zabýval v napadeném usnesení Nejvyšší soud, a to důsledně a s řádným odůvodněním. Nejvyšší soud v bodu 27 srozumitelně vysvětlil, že stěžovatelovy skutkové námitky mj. spočívají ve vytrhávání dílčích skutečností z kontextu a nemohou obstát. V bodu 28 Nejvyšší soud řádně odůvodnil závěr, že se ve stěžovatelem namítaném ohledu nejednalo o opomenutý důkaz, neboť soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily neprovedení důkazu pro nadbytečnost. V závěru bodu 28 a v bodu 30 pak Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil, že o skutkovém stavu nepanovaly důvodné pochybnosti a že okolnost, že stěžovatel přiznává určitým důkazům jinou váhu či má jinou představu o skutkových zjištěních, ještě neústí v porušení pravidla in dubio pro reo. Z odůvodnění hodnocení důkazů podle napadených rozhodnutí je patrné, že o skutkovém stavu nepanovaly ústavněprávně relevantní pochybnosti. Jelikož jsou dané závěry řádně odůvodněny, je nutno souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu podle bodu 29 napadeného usnesení, že v posuzované věci nelze shledat extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ústavní soud ve zbytku pro stručnost odkazuje na ústavně souladná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.