I.ÚS 686/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 686/21 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížností 1) V. Š., zastoupeného Mgr. Hedvikou Hartmanovou, advokátkou, sídlem Kaprova 15/11, Praha 1 - Josefov a 2) P. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, směřujících proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 3 Tdo 664/2020-3249 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. října 2019 č. j. 3 To 110/2018-2795 a Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2018 č. j. 1 T 2/2016-2678, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv stěžovatelů zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelům bylo v trestním řízení kladeno za vinu, že jako jednatelé obchodní společnosti X (dále jen "X") podepsali a podali u Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") žádost o udělení licence pro podnikání v energetických odvětvích pro společnost X, k níž jako přílohy postupně předložili v rozsudku blíže specifikované dokumenty (mj. předávací protokoly, revizní zprávy zpracované třetím spoluobžalovaným) s vědomím, že osvědčují nepravdivě a realitě postupu výstavby fotovoltaické elektrárny (dále jen "FVE") neodpovídající skutečnosti. Spoluobžalovaný revizní technik tak dle napadených rozsudků vědomě poskytl vypracováním nepravdivých revizních zpráv pomoc k tomu, aby stěžovatelé uvedli v omyl pracovníky ERÚ tím, že prokázali vědomě nepravdivě technické předpoklady společnosti X k zajištění výkonu licencované činnosti k podnikání v energetickém odvětví, v důsledku čehož vydal ERÚ pro společnost X rozhodnutí o udělení licence. Tím vznikl společnosti X neoprávněně akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši 5 500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let. Společnost X se tak měla za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 na úkor společnosti E.ON Distribuce obohatit o cca 123 milionů Kč, za období od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2015 na úkor společnosti E.ON Energie o cca 135 milionů Kč, přičemž za období 20 let, na které licence byla vystavena, by se společnost X obohatila celkově minimálně o 909 milionů Kč. 3. Stěžovatelé byli ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to stěžovatel 1 na sedm a půl roku a stěžovatel 2 na osm a půl roku. Byl jim dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, jakož i trest propadnutí části majetku. Třetí spoluobviněný (revizní technik) byl shledán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonanému a z části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Dále soud uložil ochranné opatření spočívající v zabrání věci společnosti X, jakožto zúčastněné osobě, a to v rozsudku specifikovaných peněžních prostředků. 4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu ohledně všech tří obviněných a ve výroku o zabrání věci zúčastněné osobě. Oběma stěžovatelům byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, dále trest zákazu činnosti a trest propadnutí části majetku, a to v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Ve vztahu ke zrušenému výroku o zabrání věci společnosti X, byla věc vrácena soudu prvého stupně. 5. Stěžovatelé (jakož i třetí spoluobžalovaný) podali dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. 6. Oba stěžovatelé podali proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 686/21 (stěžovatel 1) a sp. zn. I. ÚS 747/21 (stěžovatel 2). Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 686/21 ze dne 27. 7. 2021 spojil řízení o obou ústavních stížnostech ke společnému řízení nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 686/21. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatel 1 tvrdí porušení čl. 1 Listiny (lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech), čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu), čl. 39 Listiny (není trestného činu bez zákona), čl. 40 odst. 3 Listiny (právo na obhajobu), čl. 2 odst. 3 Ústavy (povinnost uplatňovat státní moc jen v mezích zákona) a čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces). 8. Stěžovatel 1 namítá, že jeho základní práva byla porušena jak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, tak i rozsudkem vrchního a krajského soudu ve všech výrocích (o vině i trestu). Soudy dle stěžovatele nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, neprovedly důkazy navržené stěžovatelem, rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Skutková zjištění jsou neúplná a soudy se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, hodnotily je vždy v neprospěch stěžovatele, vytržené z kontextu, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly. Stěžovatel má za to, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Tvrdí, že byla porušena rovnost zbraní jako součást spravedlivého procesu, jakož i to, že zamítnutí některých důkazů nebylo přesvědčivě odůvodněno. 9. Stěžovatel 1 pak konkrétně a podrobně opakuje argumenty obhajoby a vytýká soudům jejich skutkové a právní závěry, které dovodily z provedených důkazů. Tvrdí, že v jeho případě by měla být vyloučena trestní represe, vytýká soudům, že dochází ke kriminalizaci správního řízení, formuluje odlišný pohled na význam udělené licence ERÚ, než který dovozují soudy. Připomíná legitimní očekávání, že stát nebude měnit nastavené podmínky podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a stanovené výkupní ceny. Vytýká soudům, že vycházejí ze stanoviska ČVUT týkajícího se náležitosti revizních zpráv, nikoli ze stanovisek či posudků jiných a porušují tak zásadu in dubio pro reo, poukazuje též na nález Ústavního soudu I. ÚS 2086/17 ze dne 11. 12. 2018 týkající se zrušení licence jiné FVE. Podle stěžovatele 1 byl nesprávně vyhodnocen význam revizní zprávy na FVE. Tvrdí, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podvodu, stěžovatel se spoléhal na zprávy najatých specialistů, kterým jako laik nerozuměl. Upozorňuje na rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání FVE, z něhož plyne nedokončenost stavby. Dále tvrdí, že nedošlo ani ke vzniku škody, ani bezdůvodnému obohacení, resp. chybí kauzální nexus mezi omylem a majetkovou dispozicí osoby uvedené v omyl. Rozsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že k naplnění skutkové podstaty podvodu nedošlo. Vrchní soud porušil zásadu beneficium cohaesionis, neboť po zrušení výroku o zabrání věci zúčastněné osoby (společnosti X) došlo v této části k vrácení věci ke krajskému soudu a má za to, že k vrácení věci mělo dojít též ve věci stěžovatele. Dále namítá porušení rovnosti před zákonem a poukazuje na jiný (zprošťující) rozsudek krajského a vrchního soudu ve věci jiné FVE. Dále tvrdí porušení práva na obhajobu, neboť nebyly provedeny některé důkazy, přičemž provedené důkazy byly dle stěžovatele 1 hodnoceny vadně, soudy se nevypořádaly s argumenty svědčící ve prospěch obhajoby, některé svědky označily nedůvodně za nevěrohodné. Uložený trest byl dle stěžovatele 1 nepřiměřený a exemplární a soud nesprávně aplikoval § 37 trestního zákoníku. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dokládá znalecký posudek ing. Táborského ze dne 9. 4. 2021 týkající se posouzení splnění podmínek bezpečnosti, technických předpokladů, resp. splnění podmínek uvedení do provozu předmětné