I.ÚS 71/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 71/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti Teco a. s. se sídlem Průmyslová zóna Šťáralka 984, Kolín, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 12, Praha 7, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 23 Cdo 3487/2021-1863, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2021 č. j. 3 Cmo 57/2020-1791 v části, kterou byl potvrzen výrok I., II., VI. a VIII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cm 10/2015-1709 a proti výrokům I., II., VI. a VIII. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. 21 Cm 10/2015-1709, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7. 1. 2020 č. j. 21 Cm 10/2015-1740, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny domáhá zrušení v záhlaví označených výroků napadených rozhodnutí, vydaných v řízení stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované ELKO EP, s.r.o. (dále jen "žalovaná") o ochranu práv k užitnému vzoru, ochranným známkám, před nekalou soutěží a pověsti právnické osoby. II Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl žalobu stěžovatelky o uložení povinnosti žalované blíže vymezené ve výrocích I. až III. rozsudku, a aby jí uložil povinnost poskytovat stěžovatelce informace o počtu prodaných výrobků v tomto výroku blíže specifikovaných, na nichž samých, na jejich obalech či příbalových materiálech bylo označení "CIB", a o ceně obdržené za tyto výrobky (výrok IV.), zamítl žalobu aby uložil žalované uveřejnit v blíže uvedených periodikách na své náklady omluvu ve znění a formě ve výroku blíže specifikovaných (výrok V.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit konkrétní omluvu (výrok VI.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce částku 150 000,- Kč a částku 850 000,- Kč (výroky VII. a VIII.), zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované o uložení povinnosti stěžovatelce uznat právo žalované jako předchozího uživatele konkrétního užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů pod č. 21380 (výrok IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky X. až XIII.). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po přezkoumání napadeného rozsudku potvrdil rozsudek městského soudu ve znění doplňujícího usnesení ve výrocích I. až VIII. a ve výroku IV. s doplněním o konkretizace povinnosti poskytnout informace, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před městským soudem a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobou uplatněné nároky z titulu ochrany práv majitele užitného vzoru a ochranných známek, dále z titulu ochrany před nekalou soutěží a neoprávněným zásahem do pověsti právnické osoby posoudil shodně s městským soudem, především s ohledem na znění smlouvy o spolupráci uzavřené mezi účastníky řízení. Porovnáním výrobků řady INELS IIII se systémem INESL II nelze hovořit o neoprávněném využití technického řešení stěžovatelky. Vrchní soud dospěl k závěru, že uložení povinností uvedených ve výrocích I., II. a VI. rozsudku městského soudu a ve výroku VIII. téhož soudu v rozsahu částky 350 000,- Kč z titulu ochrany konkrétního užitného vzoru zapsaného v rejstříku užitných vzorů, není podle zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzhorech, opodstatněné, neboť předmětný užitný vzor byl ke dni rozhodnutí soudu z rejstříku pravomocně vymazán. Uložení těchto povinností není opodstatněné ani z titulu ochrany před jednáním v nekalé soutěži, a to pro absenci rozporu jednání žalované s dobrými mravy hospodářské soutěže (§ 44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění a § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků, dále jen o. z."). I kdyby snad bylo možné jednání žalované považovat za nekalou soutěž, nebyl naplněn předpoklad poskytnutí požadovaného zadostiučinění, a to existence nemajetkové újmy na straně stěžovatelky takové povahy a rozsahu, že by ji bylo třeba poskytnout v penězích. Vrchní soud dospěl ohledně nároků stěžovatelky na uložení povinností uvedených ve výrocích III., IV. a VI. rozsudku městského soudu a rovněž ve výroku VIII. uvedeného rozsudku v rozsahu částky 350 000,- Kč, které stěžovatelka uplatnila z titulu ochrany práv ke slovní ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek ve zde uvedeném znění, k závěru, že užívání označení "CIB" na vlastních výrobcích žalované mimo společně vytvářený systém z řady INELS II představuje porušení práva stěžovatelky k ochranné známce podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách. Shledal proto důvodným nárok stěžovatelky na uložení povinnosti žalované zdržet se užívání předmětného označení pro specifikované výrobky, stejně jako její nárok na poskytnutí specifikovaných informací souvisejících s uváděním těchto výrobků na trh, avšak pouze za období od vzniku práva přednosti k ochranné známce stěžovatelky do podání žaloby. Rovněž v tomto případě neshledal vrchní soud důvod k přiznání přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě. V souvislosti s nároky stěžovatelky uplatněnými pod body V. a VII. výroků rozsudku městského soudu vrchní soud uvedl, že jsou spojeny s ochranou práv k předmětné slovní ochranné známce ve znění "TECOMAT" a k ochranné známce zapsané v rejstříku ochranných známek ve znění "FOXTROT". Rozsudkem městského soudu ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cm 29/2015-61 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 30. 1. 2017 č. j. 3 Cmo 125/2016-92 (proti němuž bylo dovolání zamítnuto), bylo žalované uloženo zdržet se blíže specifikovaného užívání těchto označení jako klíčových slov, a to z důvodu porušení práv k ochranným známkám a ochrany proti nekalé soutěži. Důvodnými proto shledal vrchní soud i nároky stěžovatelky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou omluvy a zaplacení peněžitého zadostiučinění v důsledku vzniku újmy rozmělněním rozlišovací způsobilosti ochranných známek s ohledem na rozsah a dobu zásahu. Ve vztahu k nárokům na uložení povinností uvedených ve výroku VI. a VIII. rozsudku městského soudu v rozsahu částky 150 000,- Kč vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce v souvislosti s předmětným prohlášením žalované žádná újma nevznikla. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka a žalovaná dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud napadeným rozsudkem tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.), dovolání žalované odmítl v rozsahu, jímž byl napaden rozsudek vrchního soudu v části, potvrzující výroky V. a VII. rozsudku městského soudu (výrok II.) a ve zbytku dovolání žalované vyhověl a napadený rozsudek vrchního soudu a zčásti i rozsudek městského soudu včetně doplňujícího usnesení ve zde uvedeném rozsahu zrušil a vrátil v tomto rozsahu věc městskému soudu k dalšímu řízení (výrok III.). III V ústavní stížnosti stěžovatelka po rekapitulaci výsledku dosavadního řízení ve věci samé uvádí argumenty, kterými polemizuje s právními závěry civilních soudů, zejména ohledně posouzení smlouvy o spolupráci mezi oběma účastníky řízení. Tvrdí, že jejími námitkami se předmětné soudy vůbec nezabývaly, což následně vedlo k částečnému zamítnutí podané žaloby. Za relevantní pro posouzení uplatněných nároků označuje stěžovatelka skutečnost, že jde o její duševní vlastnictví, kterým je nepochybně technické řešení vytvořené a představené žalované jen pro účely jejich spolupráce. Závěr soudů, že takové výsledky duševní činnosti jednoho subjektu se stanou po skončení spolupráce s druhým subjektem využitelné druhým (spolupracujícím) subjektem pro jeho další činnost, je pro stěžovatelku zcela nepřijatelný. Nelze souhlasit s názorem, že spolupracující subjekty nabývají oprávnění užívat duševní vlastnictví jiného subjektu pouze tím, že zahájí spolupráci na vývoji společného produktu. Takový závěr nevyplýval z předmětné smlouvy o spolupráci, jejímž obsahem a smyslem se soudy důsledně nezabývaly. Rovněž posouzení satisfakčního nároku ze strany civilních soudů považuje stěžovatelka za nesprávné, přičemž poukazuje na vymezení jednoho z předmětů žaloby, kdy se domáhala nikoli plnění ze smlouvy, ale náhrady újmy, která jí byla způsobena jednáním žalované rozporným s dobrými mravy soutěže. Civilním soudům v této souvislosti vytýká nesprávné posouzení potenciality vzniku újmy proto, že se stěžovatelka v průběhu spolupráce takovému jednání nebránila, resp. že takové jednání trpěla. Za výsledek nesprávného posouzení ze strany civilních soudů označuje stěžovatelka odmítnutí poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za situace, kdy požado