I.ÚS 718/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 718/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., t. č. ve Vazební věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Luciou Slobodovou, advokátkou, sídlem Zikova 701/15, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2021 sp. zn. 14 To 96/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2021 sp. zn. 71 T 6/2021, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí v trestní věci stěžovatele rozhodnuto tak, že podle § 306 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "ZMJS"), se uznává na území České republiky rozsudek Okresního soudu Piešťanech ze dne 5. 9. 2018 sp. zn. 2T/118/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 5To/22/2019 (nabyl právní moci dne 9. 1. 2020), jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem vydírání podle § 189 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona Slovenské republiky s odkazem na § 139 odst. 1 písm. c) trestního zákona Slovenské republiky, přečinu nebezpečného pronásledování podle § 360a odst. 1 písm. a), c) trestního zákona Slovenské republiky a přečinu výtržnictví podle § 364 odst. 1 písm. a) trestního zákona Slovenské republiky, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s minimálním stupněm ostrahy, přičemž dané jednání by mohlo být posouzeno jako trestné činy vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nebezpečné pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c) trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku (pod bodem I.). Současně bylo podle § 306 odst. 1 za použití § 124 odst. 2 ZMJS rozhodnuto, že stěžovatel na území České republiky vykoná trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců uložený mu shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Piešťanech ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Trnavě, a pro jeho výkon byl podle § 124 odst. 4 ZMJS a § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (pod bodem II.). 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Uzavřel, že městský soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatečné podklady a správně ve věci rozhodl, že byly naplněny podmínky pro uznání a výkon předmětných rozhodnutí ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b) ZMJS. Zdůraznil, že řízení o uznání a výkon daných rozhodnutí navazovalo na předchozí řízení předávací (usnesením městského soudu ze dne 31. 3. 2021 sp. zn. Nt 2004/2021 bylo rozhodnuto o nepředání stěžovatele jako českého státního občana k výkonu trestu odnětí svobody na území Slovenska, a to z důvodu, že stěžovatel nesouhlasil se svým předáním) a že tento zákonem předpokládaný postup je obecně založen na předpokladu, že výkon trestu odnětí svobody v domovském státě odsouzené osoby je z hlediska splnění účelu trestu, tj. usnadnění společenské rehabilitace této osoby, zpravidla nejlepší. Přitom stěžovatel v České republice žije, má zde rodinu a nic nesvědčilo pro to, že by hodlal přesídlit se na území Slovenska. Návrh stěžovatele, aby bylo vyžádáno hodnocení Okresního soudu v Piešťanech, zda výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzeného, proto vrchní soud nepovažoval za důvodný. Pochybení neshledal ani ve věcném rozhodnutí městského soudu s tím, že městský soud ve výroku rozsudku řádně popsal, jakými trestnými činy a jakým jednáním byl stěžovatel uznán vinným, a to v souladu s popisem jednání uvedeným v osvědčení a v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu v Piešťanech, a správně také uvedl, jakými trestnými činy by předmětné jednání bylo podle právního řádu České republiky. Dodal, že v případě stěžovatele jsou pro převzetí výše konkretizovaných rozsudků slovenských soudů splněny podmínky uvedené v § 299 odst. 1 písm. a) ZMJS (stěžovatel je státním občanem České republiky a má na jejím území obvyklé bydliště), kdy souhlas stěžovatele s převzetím předmětných rozsudků není zapotřebí. Městský soud zkoumal i existenci překážek uvedených v § 305 odst. 1 ZMJS, ale žádné takové překážky nezjistil. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně tvrdí, že slovenské orgány činné v trestním řízení v předmětném trestním řízení zajišťovali stěžejní důkazy způsobem, kterým obcházely zákon, a nebylo mu umožněno vyslechnout svědky obhajoby, což opakovaně uváděl ve svých vyjádřeních, avšak rozhodující soudy se s jeho námitkami nevypořádaly. Dále uvádí, že Krajský soud v Trnavě projednal věc v jeho nepřítomnosti, když nebylo zohledněno, že vzal zpět svůj původní souhlas s konáním řízení v jeho nepřítomnosti. Nesouhlasí ani s výší uloženého trestu. Je přesvědčen, že městský soud a vrchní soud se v napadených rozhodnutích řádně nevypořádaly s jeho konkrétními námitkami týkajícími se závažných vad uznaných rozhodnutí, což bylo nezbytné z hlediska porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dodává, že výkonem předmětných rozhodnutí je mu i jeho rodině způsobena závažná újma, neboť z důvodu nástupu výkonu trestu odnětí svobody mu byl ukončen pracovní poměr a nemá tak možnost zajistit výživu manželky a nezletilého syna. Z toho důvodu navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 7. Uznání a výkon rozhodnutí v trestních věcech je založen mimo jiné na tom, že rozhodnutí cizozemského orgánu se přezkoumává jen z určitých hledisek. Dodržení zásad spravedlivého procesu se pak v řízení, v němž bylo vydáno cizozemské rozhodnutí ve smyslu ZMJS, zjišťuje nepřímo (srov. zejména § 5, § 120, § 121 a § 298 a násl. ZMJS) s tím, že tento proces je vícestupňový a je rozdělen mezi ministerstvo spravedlnosti a příslušné soudy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1220/19). Cizozemská rozhodnutí, o jejichž uznání a výkon v dané věci jde, přitom ani podle Ústavního soudu nejsou v rozporu s ústavním pořádkem či s takovou zásadou právního řádu České republiky, na které je třeba bez výhrady trvat, jak je má na mysli § 5 ZMJS.