I.ÚS 735/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavních stížnostech a) L. S. K., zastoupené JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou, sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, a b) nezletilé E. A. S., zastoupené opatrovnicí Veřejnou ochránkyní práv, sídlem Údolní 658/39, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2018 č. j. 20 Co 452/2017-437, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a D. S., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 2. 2018, navrhla stěžovatelka a) zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o navrácení její dcery, stěžovatelky b) (dále též "nezletilá"), do místa jejího obvyklého bydliště ve městě A., Spojené státy americké. Stěžovatelka a) namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jakož i porušení čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 11, 16, 19, 24, čl. 27 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3, 12 a 13 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"). 2. Dne 12. 3. 2018 Ústavní soud obdržel i ústavní stížnost stěžovatelky b), podanou jejím jménem Městem Jindřichův Hradec jako jejím kolizním opatrovníkem v řízení o jejím navrácení. Tato ústavní stížnost, o níž bylo původně vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 937/18, směřovala proti stejnému rozsudku, a to z důvodu tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky b) podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 1, čl. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i porušení čl. 3, 12 a 13 Haagské úmluvy. 3. S oběma ústavními stížnostmi byl spojen návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka b) navrhla, aby bylo řízení o její ústavní stížnosti spojeno s řízením o ústavní stížnosti stěžovatelky a). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 4. Stěžovatelka a), která je občankou České republiky i Spojených států amerických, žila se svým manželem, vedlejším účastníkem, který je občanem Spojených států amerických, ve městě A. Právě zde se jim v březnu 2014 narodila dcera, stěžovatelka b). S výjimkou období od konce roku 2014 do března 2015 žili manželé společně. V červnu 2016 odcestovali s dcerou do České republiky na minimálně tříměsíční pobyt, jehož důvodem měl být špatný zdravotní stav nezletilé, jakož i snaha napravit manželský vztah. Celá rodina bydlela u matky stěžovatelky a) v J. Zpět do Spojených států amerických se v říjnu 2016 vrátil pouze vedlejší účastník, zatímco obě stěžovatelky zůstaly v České republice. 5. Dne 25. 8. 2017 podal vedlejší účastník návrh, aby Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého pobytu ve městě A. Podle jeho tvrzení nebyla cesta do České republiky plánována nastálo, ale pouze na tři měsíce, přičemž všichni tři se měli v září 2016 vrátit do Spojených států amerických. Stěžovatelka a) se však vrátit odmítla, pročež vedlejší účastník, s ohledem na nutnost postarat se o dům, odjel sám a v dalších měsících udržoval se svou dcerou kontakt pouze přes program Skype. Teprve v květnu 2017 se vrátil do České republiky, kde se měl pokusit o vyřešení celé situace dohodou. Počátkem srpna 2017 nicméně zase odcestoval, protože k žádné dohodě nedošlo a asistovaný kontakt s nezletilou, dohodnutý orgánem sociálně-právní ochrany dětí v Jindřichově Hradci, byl limitován na jednu hodinu týdně. Podle přesvědčení vedlejšího účastníka je stěžovatelka b) počínaje dnem 17. 9. 2016, tedy dnem následujícím po dni původně plánovaného návratu celé rodiny do Spojených států amerických, neoprávněně zadržována na území České republiky. 6. Rozsudkem městského soudu ze dne 6. 10. 2017 č. j. 82 Nc 2503/2017-312 byl návrh vedlejšího účastníka zamítnut. Městský soud o návrhu rozhodoval v řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (dále jen "řízení o navrácení dítěte") podle § 478 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"). Toto řízení je procesní reflexí právní úpravy obsažené v Haagské úmluvě, jejímiž smluvními stranami jsou Česká republika i Spojené státy americké. Městský soud v něm rozhoduje výlučně o tom, zda bude dítě navráceno do místa obvyklého bydliště či nikoli. Nerozhoduje o péči (výchově), výživě dítěte ani o styku rodičů s dítětem. Jde o řízení předběžné, v němž je zkoumán konflikt jurisdikcí a v němž má být s konečnou platností zodpovězena otázka, jurisdikci jakého státu má být nezletilé dítě podrobeno. V tomto ohledu je podle městského soudu úprava obsažená v Haagské úmluvě jasná a striktní. Dojde-li k protiprávnímu přemístění či zadržení dítěte a je-li podán návrh na navrácení dítěte do jednoho roku od protiprávního přemístění nebo zadržení, soud musí podle čl. 12 Haagské úmluvy nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště. Tuto povinnost nemá, jestliže je dána některá z výjimek podle čl. 13 nebo 20 Haagské úmluvy. 7. Stanovení mezinárodní pravomoci soudu k rozhodování otázky rodičovské odpovědnosti se odvíjí právě od obvyklého bydliště dítěte v době, jež bezprostředně předcházela tvrzenému protiprávnímu přemístění či zadržení. Jde o místo, kde se dítě skutečně obvykle zdržuje delší dobu, kde si vytvoří sociální vazby apod. Při jeho určení je třeba vždy zkoumat, zda rodiče v rozhodné době projevili, ať už výslovně nebo konkludentně, souhlas se změnou, respektive založením obvyklého pobytu dítěte v jiném státě. Městský soud po provedeném dokazování a zhodnocení jednotlivých důkazů zjistil, že ke dni 16. 9. 2016 měla stěžovatelka b) obvyklý pobyt ve Spojených státech amerických. K jejímu přemístění do České republiky dne 19. 6. 2016 sice došlo s vědomím a souhlasem vedlejšího účastníka, ten však - na rozdíl od stěžovatelky a) - tuto změnu nezamýšlel jako změnu trvalou. Tomu odpovídá jeho zjištěné chování v tomto období, například skutečnost, že neprodal ani nepronajal svůj dům ve městě A., či doba, na kterou si v České republice zamýšlel zapůjčit vozidlo nebo na kterou si zřídil zdravotní pojištění. Podle městského soudu tak jednání stěžovatelky a) která se dne 16. 9. 2016 odmítla s nezletilou vrátit do Spojených států, mělo za následek, že počínaje následujícím dnem došlo z její strany k neoprávněnému zadržení v České republice. 8. Tato zjištění přesto nepostačovala městskému soudu k vyhovění návrhu vedlejšího účastníka. Ten totiž po svém návratu do Spojených států amerických až do května 2017 neučinil žádné relevantní právní kroky, jimiž by se pokusil dosáhnout návratu své dcery, přestože mu z jednání stěžovatelky a) již od října 2016 muselo být zřejmé, že se do Spojených států amerických vrátit nehodlá. Rovněž si musel být vědom, že doba sedmi měsíců, kdy byl zcela bez osobního kontaktu se stěžovatelkou b), mohla být vzhledem k jejímu nízkému věku kritická. Vedlejší účastník měl teprve v květnu 2017 kontaktovat Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, kde mu byla poskytnuta informace o možnosti žádat navrácení dítěte, ani poté ale nejednal bezodkladně a návrh podal až s odstupem dalších tří měsíců. Po celou dobu, co se poprvé vrátil do Spojených států amerických, nevyužil právních prostředků, jimiž si mohl vymoci osobní kontakt s nezletilou. Osobní situace mu přitom umožňovala, aby se za tímto účelem vrátil do České republiky dříve. 9. Městský soud dospěl k závěru, že i když v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník udělil stěžovatelce a) výslovný souhlas k dalšímu pobytu nezletilé v České republice, z jeho chování od října 2016 do srpna 2017 lze tento souhlas dovodit konkludentně z jeho dlouhodobé nečinnosti. Tím mělo dojít k smíření se vedlejšího účastníka s jejím dalším pobytem v České republice dle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy, v důsledku čehož již dále neměla být dána povinnost k rozhodnutí o navrácení dítěte. Vedlejší účastní