I.ÚS 737/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 737/15 ze dne 28. 4. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Biese, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 2599/2013-59, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013 č. j. 51 Co 43/2013-45, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2012 č. j. 10 C 156/2012-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2012 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti Ministerstvu spravedlnosti, tedy vedlejšímu účastníkovi, kterou se domáhal zaplacení částky 493 200 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nezákonné omezení osobní svobody. K němu došlo v důsledku rozsudku Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 14. 12. 1973 sp. zn. 3 T 253/73, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle tehdejšího ustanovení § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně. Stěžovatel vykonal trest v plném rozsahu od 18. 10. 1973 do 18. 4. 1975. Usnesením Vojenského obvodového soudu Bratislava ze dne 15. 2. 1991 sp. zn 2 Rtv 170/90 byl uvedený rozsudek v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu, ale ne ve výroku o vině. Usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. 2 Nt 213/2010 byl podle § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zrušen i výrok o vině a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno. Stěžovatel následně požádal vedlejšího účastníka dopisem doručeným dne 16. 3. 2011 o přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění v délce 548 dní. Vedlejší účastník tento nárok odmítl, neboť podle něj neměl oporu v právních předpisech. Stěžovatel se tedy obrátil se žalobou na obvodní soud, jenž svůj zamítavý rozsudek ze dne 20. 11. 2012 zdůvodnil jednak tím, že stěžovatelův nárok na náhradu nemajetkové újmy vznikl již dne 15. 2. 1991 zrušením výroku o trestu odnětí svobody, tedy před účinností Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), takže čl. 5 Evropské úmluvy nelze použít ratione temporis. Navíc, i kdyby tomu tak nebylo a kdyby bylo za rozhodnou skutečnost označeno až usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 2. 2011, tak by již ke dni 21. 2. 2012 uplynula šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která se stavěla po dobu, kdy o stěžovatelově žádosti rozhodoval vedlejší účastník. Stejně tak by již uplynula šestiměsíční lhůta podle samotné Evropské úmluvy, a to již ke dni 21. 8. 2011. Žaloba byla totiž obvodnímu soudu podána až dne 30. 7. 2012, takže námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla důvodná. 2. Stěžovatel napadl tento rozsudek odvoláním, které Městský soud v Praze zamítl výše označeným rozsudkem ze dne 3. 5. 2013. Městský soud se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou, že promlčecí lhůta běžela až od 21. 2. 2011 a měla se počítat podle § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který stanoví promlčecí lhůtu tříletou, která v době podání žaloby ještě neuplynula. Podle městského soudu ovšem nebylo možno stěžovatelův nárok opřít ani o zákon č. 119/1990 Sb., ani o zákon č. 82/1998 Sb. a z důvodů ratione temporis ani o přímou aplikaci Evropské úmluvy, na čemž nemůže nic změnit ani stěžovatelem uváděný nález ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497). 3. Stěžovatel proti tomuto rozsudku podal dovolání. Nejvyšší soud o něm rozhodl výše označeným rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, jímž konstatoval, že trestním stíháním stěžovatele bylo porušeno jeho právo na svobodné přesvědčení, názor a jeho projev, právo na spravedlivý proces a v důsledku uvěznění i právo na svobodný život a osobní bezpečnost. Žalobu na zaplacení částky 493 200 Kč ovšem zamítl. Nejvyšší soud ve svém rozsudku při rozhodování o samotném nároku na přiměřené zadostiučinění reflektoval stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (297/2014 Sb.), stejně jako na ně navazující nález sp. zn. III. ÚS 1856/13 ze dne 18. 12. 2014, z jehož bodu 16 vyplývá, že nemá dojít k poškození žadatelů o odškodnění, o jejichž nároku nebylo "shodou okolností" do přijetí stanoviska pléna rozhodnuto. V případě stěžovatele to podle Nejvyššího soudu znamenalo, že jeho nárok nebylo možno mít za nedůvodný, ovšem v pozitivním právu mu neodpovídala žádná jiná forma odškodnění, než úprava obsažená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy došlo. Právě tyto okolnosti pak vedly Nejvyšší soud k závěru, že stěžovateli lze vyhovět leda formou morálního zadostiučinění. Jiná forma zadostiučinění se zde podle Nejvyššího soudu nemohla pro časový odstup od doby vzniku a trvání újmy uplatnit. 4. Stěžovatel nyní ústavní stížností napadá jednak výrok I. výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jednak rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel předně zdůrazňuje zbytečnost dalších polemik ohledně aplikace článku 5 odst. 5 Evropské úmluvy, neboť Ústavní soud ve svém stanovisku Pl. ÚS-st. 39/14 jasně konstatoval, že se toto ustanovení má aplikovat na ty, kdo podali v obdobných věcech žalobu před uveřejněním tohoto stanoviska, což je i jeho případ. Nemá se tak podle stěžovatele aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., neboť jeho aplikaci jasně vylučuje jeho § 36, podle nějž se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou až těmi rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona. Pokud pak chce Nejvyšší soud zabránit nerovnosti osob v obdobném právním postavení, tak chce brojit proti něčemu, co reálně existuje a čemu nelze zabránit. Některým žadatelům byla náhrada nemateriální újmy soudy pravomocně přiznána a vyplacena, jedné žadatelce ji Ministerstvo spravedlnosti začalo vyplácet dobrovolně, naopak stěžovateli nebylo finanční zadostiučinění přiznáno soudně ani mimosoudně. Takovou situaci lze podle stěžovatele řešit jedině postupem naznačeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005 (N 221/39 SbNU 337), kde uvedl: "Ústavní soud pouze poukazuje na svoji judikaturu týkající se problematiky rehabilitací a restitucí, podle níž ne vždy lze napravit všechny křivdy způsobené v minulém režimu. O to více však musí trvat na tom, aby v případech, kdy náprava nespravedlivých nebo nezákonných rozhodnutí v současné době ještě možná je, byla orgány k tomu povolanými učiněna." Proto tam, kde nápravu provést lze, by provedena být i měla, ovšem Nejvyšší soud postupuje přesně opačně a nerovnosti již existující ještě prohlubuje. Zadostiučinění formou omluvy či konstatování porušení práva, jež zde Nejvyšší soud označil za dostatečné, je vhodné tam, kde se stát dopustil pouze drobného pochybení, nikoli však v případě tak závažného zásahu do práv občana, jakým je dlouhodobé zbavení osobní svobody. Při takovém porušení práv je omluva bez přiměřené finanční kompenzace ve skutečnosti výsměchem občanovi a pošlapáním jeho lidské důstojnosti. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má v případě nevinně vězněných osob stát poskytnout jednak náhradu materiální újmy, dále náhradu nemateriální újmy a konečně náhradu nákladů právního zastoupení. Není přitom žádný důvod k tomu, aby byla stěžovateli poskytnuta první a třetí z uvedených složek náhrady a druhá složka mu byla odepřena. 5. Stěžovatel proto navrhuje zrušení shora označených rozsudků, neboť jimi dochází k porušení jeho práv podle článku 1 a článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), článku 89 odst. 2 Ústavy a článku 5 odst. 5 a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy. 6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud i Městský soud v Praze, jejich vyjádření však neobsahovala nic nového nad rámec obsahu jejich rozhodnutí, proto nebylo nutno je předkládat stěžovateli k vyjádření. 7. Ústavní stížnost je jednou z ústavních stížností reagujících na judikatorní vývoj v otázce přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění osob, které v době nesvobody odmítly nastou