Ústavní soud I.ÚS 741/18 – Přestupky

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. února 2018, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 208 C 3/2017-65. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu osobní svobody podle čl. 8 Listiny.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále na základě žaloby podané Zdravotnickou záchrannou službou Moravskoslezského kraje, příspěvkovou organizací, uložil stěžovateli zaplatit částku 600 Kč s úrokem z prodlení a zaplatit na nákladech řízení částku 9 369 Kč, za ošetření a pobyt v Protialkoholní záchytné stanici v Opavě, kam byl dodán příslušníky Policie České republiky z Bruntálu dne 15. září 2016 poté, co v podnapilém stavu řídil na pozemní komunikaci osobní automobil, čímž ohrožoval na zdraví a majetku sebe, ostatní účastníky silničního provozu i další osoby. Přivolaná policejní hlídka se snažila stěžovatele za použití světelného výstražného zařízení a nápisu "stop policie" zastavit, avšak stěžovatel výzvy nerespektoval, objel policejní vozidlo a pokračoval v jízdě přes ulici N. a Z., kde před domem č. X1 vozidlo zastavil. Stěžovatel odmítl dechovou zkoušku přístrojem Dräger a odmítl se podrobit i lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči. Ošetření mu bylo poskytnuto v souladu s ustanovením § 17 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, a změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že do protialkoholní záchytné stanice byl umístěn proti své vůli a za situace, kdy k jeho umístění nebyly splněny zákonné podmínky. Podle názoru stěžovatele se okresní soud zásahem do jeho osobní svobody nezabýval a spokojil se pouze s posouzením hladiny alkoholu v krvi na základě pouhého odhadu lékařky namísto objektivního měření pomocí odběru krve, když v rozporu s provedenými důkazy vzal za prokázané, že se odmítl podrobit odběru krve. Podle tvrzení stěžovatele ze svědeckých výpovědí zdravotních pracovníků vyplynulo, že odběr krve ani neměli v úmyslu provádět, neboť to po nich policejní orgán nežádal.

Stěžovatel má za to, že lékařka, která rozhodla o jeho umístění v protialkoholní záchytné stanici, nesprávně zhodnotila jeho projevy, kdy zřejmě ani nevěděla, co se před příjezdem na záchytnou stanici událo a nevěděla tak, že byl velmi naštvaný na vzniklou situaci a chování policistů, kteří mu po násilném vyvlečení z vozidla nadávali a udělovali pokyny. Jeho arogantní chování tak podle tvrzení stěžovatele nepramenilo z konzumace alkoholu, ale ze vzteku na příslušníky policejního orgánu, kteří se podle jeho názoru zachovali neprofesionálně.

Pro úplnost stěžovatel dodal, že na místě nebyla ani obava, že by mohl dále pokračovat v jízdě automobilem, neboť automobil zůstal zaparkovaný prakticky před domem, kde bydlí, přičemž k zastavení jeho vozidla došlo prakticky přímo před jeho bydlištěm.

Námitky stěžovatel vznesl i proti uložené povinnosti zaplatit náklady řízení, jejichž výše je podle jeho názoru nezanedbadelná.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v trestním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Námitky stěžovatele směřují proti hodnocení skutkového stavu a interpretaci podústavního práva okresním soudem. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pokud stěžovatel s policií nespolupracoval, z jeho dechu bylo cítit silný zápach alkoholu, měl zarudlé oči, nejistou chůzi, křičel, choval se arogantně a povýšeně a s hlídkou odmítl spolupráci (odmítl se podrobit dechové zkoušce a odmítl předložit řidičské oprávnění), byl na místě závěr, že je potřeba ho k vystřízlivění převézt do protialkoholní záchytné stanice. Provedením dechové zkoušky mohl stěžovatel vyvrátit tvrzení policie, že je pod vlivem alkoholu. Pokud nechtěl vyhovět policejní žádosti a neučinil tak ani o dvě hodiny později na protialkoholní záchytné stanici, kde mohl provést dechovou zkoušku před svědky - zdravotníky jejich objektivním zjištěním a pokud by byl výsledech negativní, pak by jej lékařka nemohla do záchytné stanice přijmout - nevyvrátil fakta zjištěná jak zasahujícími policisty, tak nezávisle na nich zdravotnickým personálem v protialkoholní záchytné stanici, že jeho chování bylo ovlivněno alkoholem a přitom své chování nekontroloval.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné. K tomu Ústavní soud připomíná, že: "Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních, a že stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, se zřetelem na učiněná skutková zjištění, náleží obecným soudům".

Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. ledna 2018 č. j. 18 A 26/2017-36, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 29. června 2017 č. j. MSK 2513/2017, sp. zn. DSH/1380/2017/Bla, jímž krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Bruntál, správního odboru, ze dne 7. prosince 2016 č. j. MÚBR/67675-16/Mor, sp. zn. So-9592/2013/Mor/9. Tímto rozhodnutím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu), pro porušení povinnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona, dále vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu pro porušení povinností podle § 6 odst. 8 téhož zákona a dále vinným přestupkem podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 5 tohoto zákona pro porušení povinnosti podle § 4 písm. b) téhož zákona. Těchto přestupků se měl dopustit dne 15. září 2016 ve 21:37 hod. poté, co z místní komunikace ulice K. domu č. p. X2 po místní komunikaci ul. R. řídil motorové vozidlo tovární značky Peugeot, na silnici č. X3 ulice N. a místní komunikaci ulice Z. k domu č. X4 v obci B. a nereagoval na výzvy Policie ČR k zastavení. Na výzvu Policie ČR se odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem a předložit doklady řidičský průkaz a osvědčení o registraci vozidla. Za tyto přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 28 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

Krajský soud v Ostravě rozhodnutí krajského úřadu zrušil z důvodu, že stěžovateli vytýkaný přestupek pro porušení povinnosti dané ustanovením § 6 odst. 8 silničního zákona, spočívající v nepředložení řidičského průkazu a osvědčení o registraci vozidla, nemá oporu v důkazech provedených ve správním řízení audiozáznamem provedeným z policejního vozidla a svědeckou výpovědí zasahujících policistů pro jejich rozpornost. Na druhé straně krajský soud dovodil, že stěžovatel byl opakovaně k podrobení se dechové zkoušce na alkohol a k lékařskému vyšetření vyzýván. Vzhledem k tomu, že stěžovatel podrobení se dechové zkoušce i lékařskému vyšetření odmítl, neshledal krajský soud v této části žalobu jako důvodnou.

Přestože je stěžovatel jiného názoru, z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je zřejmé, že okresní soud se řádně věnoval okolnostem podstatným pro své rozhodnutí, vypořádal se také s námitkami stěžovatele a své závěry opřel o přiléhavou argumentaci, na kterou lze v podrobnostech odkázat.

Ve světle shora uvedeného je tak možno uzavřít, že ústavní stížnost stěžovatele je pouze polemikou s důvody, které ve věci rozhodující soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas stěžovatele s jeho závěry. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.

Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.