Ústavní soud I.ÚS 741/26

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí, která jsou označena v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Vedlejší účastnice se žalobou domáhala na stěžovateli odstranění závadného stavu a zdržení se jednání v nekalé soutěži, neoprávněného zasahování do své pověsti a svých osobnostních práv a přiměřeného zadostiučinění. Právní zástupce stěžovatele necelé tři měsíce před vydáním rozsudku nahlédl do spisu, ve kterém se nacházel koncept rozsudku s konečnými výroky rozhodnutí v neprospěch stěžovatele a podstatnou částí odůvodnění, včetně vynechaného místa pro výpovědi svědků, které stěžovatel navrhoval. Stěžovatel se proti tomuto postupu bránil v rámci námitky podjatosti soudkyně Krajského soudu v Brně, která však byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 2023 č. j. Nco 11/2023-84). Krajský soud v Brně poté samotné žalobě částečně vyhověl a určil, že stěžovatel je povinen zdržet se šíření tvrzení a varování uvedených v příslušném výroku rozsudku a zaplatit vedlejší účastnici přiměřené zadostiučinění (napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, č. j. 17 Cm 9/2020-740). V odvolání stěžovatel namítal mimo jiné porušení práva na spravedlivé řízení v návaznosti na vyznění konceptu rozhodnutí, který nalezl ve spise. Vrchní soud v Olomouci snížil přiměřené zadostiučinění a ve zbytku rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrdil (napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2024 č. j. 4 Cmo 11/2024-815). Toto rozhodnutí napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením odmítl (napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2025 č. j. 23 Cdo 558/2025-865). Stěžovatel poté výše označená rozhodnutí o žalobě, odvolání a dovolání napadl ústavní stížností.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti Ústavy zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší v podstatě jedinou námitku - porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že Krajský soud v Brně sepsal koncept rozhodnutí s konečnými výroky ve věci ještě v průběhu řízení. Řízení před soudem tak podle stěžovatele nebylo nezávislé a nestranné, stěžovatel neměl možnost výsledek řízení ovlivnit, byla mu upřena možnost vlastní obrany a byla porušena i rovnost stran. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožňuje. Stěžovatel ostatně stejnou námitku vznášel již před obecnými soudy, které ji přesvědčivě vypořádaly - zejména upozornily na to, že nešlo o koncept konečného rozhodnutí (chybělo samotné právní posouzení věci) a takový koncept nemohl mít procesní účinky, protože se nejednalo o vyhlášené rozhodnutí soudu. Kromě toho soudy argumentovaly také tím, že koncept rozhodnutí bylo možné před vyhlášením samotného rozhodnutí měnit. Na této argumentaci Ústavní soud neshledal nic protiústavního. To, že soudce v rámci přípravy na jednání či přípravy rozhodnutí věci zpracovává koncepty procesních úkonů soudu, a to i před jednáním, je běžnou součástí soudcovské práce. Zapomenutí konceptu rozhodnutí v soudním spise, s nímž se tak stěžovatel při nahlížení do spisu seznámil, bylo profesním pochybením ("trapasem", faux pas), nešlo však o porušení zákona, natož ústavního pořádku.

Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí lze shledat protiústavním, vybočil-li procesní postup soudu ze zákonných pravidel, která řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se pro stěžovatele negativně promítnout do jeho výsledku (viz např. nález III. ÚS 831/20 ze dne 28. 4. 2020). V posuzovaném případě však stěžovatel nenamítá žádné pravidlo, které by soud porušil, a navíc není jasné, jak by zapomenutí konceptu ve spisu (jehož zpracování samo o sobě nic neporušuje) mohlo ovlivnit výsledek řízení.

Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.