I.ÚS 743/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 743/22 ze dne 16. 6. 2022 N 76/112 SbNU 178 Porušení práva na přístup k soudu zastavením dovolacího řízení v důsledku administrativní chyby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Vaňka, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2764/2021-720, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2764/2021-720 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2021 č. j. 30 Cdo 2764/2021-720 se proto ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 mluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby mu Ústavní soud podle § 62 odst. 4 a 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiznal náhradu nákladů řízení. 3. Z ústavní stížnosti, z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") se podává, že obvodní soud usnesením ze dne 29. 9. 2020 č. j. 26 C 84/2018-542 zastavil dovolací řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 20. 11. 2020 č. j. 23 Co 376/2020-555 usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo řízení o dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení městského soudu zastaveno (výrok I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podáním dovolání vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o soudních poplatcích"], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku poplatků 4 000 Kč. Protože stěžovatel nezaplatil soudní poplatek za dovolání ani poté, co k tomu byl vyzván usnesením obvodního soudu ze dne 5. 5. 2021 č. j. 26 C 84/2018-693, Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele podle § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil. Nejvyšší soud uvedl, že nepřihlédl k žádosti stěžovatele o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ze dne 17. 5. 2021, neboť podle jejího obsahu šlo zejména o opětovnou žádost o osvobození od soudního poplatku za dovolání s vylíčením důvodů nemajetnosti žadatele. Nejvyšší soud poukázal na to, že o stěžovatelově obdobné žádosti o osvobození od soudních poplatků za dovolání již bylo v řízení zamítavě rozhodnuto, jak patrno z pravomocného usnesení městského soudu ze dne 9. 4. 2021 č. j. 23 Co 122/2021-690, a stěžovatel žádné nové skutečnosti neuvedl. Nejvyšší soud konstatoval, že smyslem ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích (na které stěžovatel poukázal) je zohlednit situaci, ve které je poplatník ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situaci, v níž poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek uhradit z důvodu svých nepříznivých majetkových poměrů, a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku již bylo pravomocně rozhodnuto podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") tak, že se mu osvobození nepřiznává [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 sp. zn. 25 Cdo 2185/2017, ústavní stížnost v dané věci byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 2795/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, přehlédl však, že stěžovatel řádně a včas svou poplatkovou povinnost splnil. Řádné a včasné zaplacení poplatku ve výši 4 000 Kč stěžovatel osvědčil dokladem ze svého elektronického bankovnictví, a to potvrzením o platbě uskutečněné dne 2. 6. 2021 ve výši 4 000 Kč ve prospěch účtu čísla 3703-623021/0710, uvedeného v usnesení obvodního soudu, a včasnost této platby stěžovatel osvědčil doručenkou výzvy soudu k zaplacení poplatku ze dne 1. 6. 2021. V důsledku uvedených skutečností není podle stěžovatele odůvodnění napadeného usnesení věcně správné a přiléhavé, neboť stěžovatel o odložení povinnosti zaplatit soudní poplatek ve vztahu k výzvě obvodního soudu usnesením ze dne 5. 5. 2021 č. j. 26 C 84/2018-693 nežádal a tento poplatek zaplatil řádně a včas v plné výši. Stěžovatel dodal, že vady spočívající v nezaplacení poplatku by ostatně odstraňoval již obvodní soud při předkládání dovolání ve své předkládací zprávě. 7. Stěžovatel poukazuje na to, že obdobná situace byla řešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3213/19 (N 17/98 SbNU 125), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že rozhodne-li soud o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoli tento poplatek zaplacen byl, je třeba v takovém postupu spatřovat porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu. Stěžovatel rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1722/20 (N 189/102 SbNU 166), bod 14, podle kterého je tomu tak také v případě zřetelných mechanických či administrativních pochybení soudu, jimiž je například založení rozhodné listiny do jiného spisu či její nezažurnalizování do příslušného spisu, omyl při datování jejího příchodu, přehlédnutí zaplacení soudního poplatku či přehlédnutí jiné (procesně) relevantní listiny apod. Stěžovatel dále poukazuje na nález ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 204/16 (N 10/84 SbNU 139), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. 8. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, může být způsobilé bezprostředně zapříčinit zásah do základních práv a svobod účastníka řízení [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)]. 9. Stěžovatel je přesvědčen, že podmínky pro vydání napadeného usnesení nebyly dány, neboť soudní poplatek k výzvě soudu řádně a včas zaplatil v soudem stanovené lhůtě a výši, a přesto mu bylo právo využít tohoto mimořádného opravného prostředku odepřeno, čímž došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 10. Stěžovatel uvádí, že ještě před podáním ústavní stížnosti se marně pokusil dosáhnout nápravy u Nejvyššího soudu svým návrhem na autoremeduru per analogiam podle § 210a o. s. ř. Argumentoval hospodárností a procesní ekonomií a rovněž snahou zabránit, aby nebyla přenášena odpovědnost za nápravu na Ústavní soud, který je jinak funkčně příslušný, a navrhoval, aby Nejvyšší soud sám napadené usnesení zrušil a pokračoval v dovolacím řízení. Nejvyšší soud tento návrh odmítl, aniž by jej formálně a věcně řešil. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení 11. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a vedlejší účastnici řízení. 12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které vycházelo z informací, jež mu byly sděleny obvodním soudem v předkládací zprávě. Z předkládací zprávy nevyplývá, že by stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek za dovolání řádně a včas zaplatil. Nejvyšší soud uvedl, že nad rámec skutečností uvedených v odůvodnění svého rozhodnutí se nemůže vyjádřit k tomu, jaké skutečnosti případně vyplývaly z obsahu procesního spisu, neboť jej již nemá k dispozici. Je tak na