Ústavní soud I.ÚS 777/26

Řízení před správními soudy se týkalo zařazení čtyř stěžovatelových pozemků v katastrálním území B. do Chráněné krajinné oblasti Soutok (CHKO Soutok), vyhlášené ke dni 1. 7. 2025, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (nařízení vlády o CHKO Soutok). Stěžovatel podal proti zařazení svých pozemků do CHKO Soutok námitky podle zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), kterým Ministerstvo životního prostředí (vedlejší účastník) nevyhovělo. Rozhodnutí o námitkách vedlejšího účastníka následně potvrdil ministr životního prostředí. Správní žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2025 č. j. 5 A 110/2024-70.

Nejvyšší správní soud (NSS) napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Žádnou jeho stížnostní námitku neshledal důvodnou. NSS uzavřel, že stěžovatelovy pozemky byly do CHKO Soutok zařazeny v souladu se zákonem. Smysl a účel zvolené ochrany byl již náležitě vysvětlen správními orgány. I když s sebou vyhlášení CHKO Soutok přináší jistá omezení, stěžovatel netvrdil a nedoložil, že jsou natolik závažná, aby bylo třeba přehodnotit rozsah stanovené ochrany. Stěžovatel byl upozorněn na možnost uplatnění nároku na finanční náhradu podle § 58 ZOPK pro případ ztíženého zemědělského hospodaření v důsledku vyhlášení CHKO Soutok.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká správním soudům a správním orgánům, že se přesvědčivě nevypořádaly s jeho argumenty. Napadený rozsudek považuje za rozporný s některými ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále vznáší argumenty proti nařízení vlády o vyhlášení CHKO Soutok. Považuje vládou zvolené řešení za neproporcionální, za rozporné se zákonem a s požadavkem na přednost smluvní ochrany a za projev libovůle. Nařízení vlády o vyhlášení CHKO Soutok zasahuje do vlastnického práva a práva podnikat vlastníků dotčených pozemků. Tím, že vláda a Ministerstvo životního prostředí nevyčkaly rozhodnutí soudů o žalobě stěžovatele a dalších obdobných žalobách, došlo podle stěžovatele také k zásahu do práva na přístup k soudní ochraně.

Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel Ústavnímu soudu předložil velmi obecnou plnou moc, z níž jednoznačně neplyne, že by stěžovatel advokáta v době jejího udělení zmocnil i k podání budoucí ústavní stížnosti (viz § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a usnesení sp. zn. III. ÚS 3293/23, bod 10). Ústavní soud přesto nepovažoval za nutné písemně vyzvat nynějšího stěžovatele k nápravě této vady, neboť i v případě jejího odstranění by ústavní stížnost byla z níže uvedených důvodů odmítnuta (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 50/21, bod 6).

Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek NSS jakožto poslední rozhodnutí v soudním řízení správním, které se týkalo zařazení jeho pozemků do CHKO Soutok, v ústavní stížnosti ovšem v podstatě nepřináší žádná hájitelná tvrzení o zásahu do svých ústavně zaručených práv. Jediná námitka stěžovatele vůči napadenému rozsudku je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel NSS vytýká, že se nevypořádal s jeho argumenty, čímž mu odepřel soudní ochranu. To ale není pravda: NSS jeho kasační stížnost řádně projednal, vypořádal všechny jím uplatněné kasační námitky a neshledal je důvodnými (viz body 25 až 30 napadeného rozsudku a jeho rekapitulaci v bodě 2 výše). Podle Ústavního soudu napadený rozsudek netrpí ani žádnými jinými ústavně relevantními vadami.

Ve zbytku ústavní stížnosti už stěžovatel zůstává v obecné rovině a brojí hlavně proti samotnému nařízení vlády o CHKO Soutok. Návrhem na zrušení nařízení vlády by se ale Ústavní soud zabýval až tehdy, byla-li by opodstatněná individuální ústavní stížnost, s níž byl návrh spojen. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu má totiž návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu akcesorickou povahu (lze jej podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě uplatnění napadeného právního předpisu či jeho části) a tento návrh proto následuje osud ústavní stížnosti. Ústavní stížnost stěžovatele je ale zjevně neopodstatněná, jak Ústavní soud shledal výše.

Ústavní soud nadto odkazuje stěžovatele na loňský nález sp. zn. Pl. ÚS 17/25, v němž plénum Ústavního soudu zamítlo návrh skupiny poslanců na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok. V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné reagoval na obdobně formulované námitky ohledně přiměřenosti nařízení vlády ve vztahu k vlastnickému právu a právu na podnikání (viz body 92 až 103 nálezu) a ohledně možnosti smluvní ochrany (viz body 86 a 87 nálezu). V minulosti navíc Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněné shodně formulované ústavní stížnosti jiných stěžovatelů zastoupených stejným advokátem (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3526/25, I. ÚS 2252/25, IV. ÚS 2254/25, I. ÚS 2527/25 nebo III. ÚS 2359/25). O plenárním nálezu i o odmítnutí nejméně jedné z těchto totožných stížností se stěžovatel mohl dozvědět již z napadeného rozsudku, v jehož bodě 18 na ně NSS odkázal. Přesto stěžovatel (resp. jeho zástupce) ve své ústavní stížnosti tuto judikaturu Ústavního soudu nijak argumentačně nezohlednil a opakuje argumentaci, kterou už Ústavní soud opakovaně označil jako nedůvodnou či zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok pak Ústavní soud odmítl, aniž se jím samostatně zabýval, a to podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.