Ústavní soud I.ÚS 782/24 – Výtržnictví

Obvodní soud pro Prahu 1 uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu podněcování k trestnému činu podle § 364 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na osmnáct měsíců. Městský soud v Praze ve veřejném zasedání odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, na svobodu projevu a právo shromažďovací.

Stěžovatel tvrdí, že trestný čin nespáchal, neboť uplatňoval své právo na odpor v souladu s čl. 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); má za to, že vyvěšení ukrajinské vlajky na budovu Národního muzea bylo protiprávním projevem podpory fašistického režimu (§ 403 - § 405 trestního zákoníku). Chrání-li právní řád pouze státní symboly České republiky, vlajky jiných zemí (natož banner v jejich barvách) ochrany nepožívají a jejich případné stržení z veřejné budovy by mohlo být posouzeno maximálně jako přestupek. Výzva k odstranění vlajky proto nemůže být trestným činem. Stěžovatel je přesvědčen, že uložením trestu zákazu pobytu bylo porušeno jeho právo na svobodu pohybu i právo shromažďovací, neboť v České republice již neexistuje trest ztráty občanských a politických práv, za který uvedená omezení považuje. Dále v ústavní stížnosti popisuje, v čem spatřuje porušení demokratických hodnot, které chtěl chránit.

Z napadených rozhodnutí a opravných prostředků se podává popis jednání, kterého se stěžovatel dopustil. Obecné soudy uzavřely, že výzvy stěžovatele mohly vést ke spáchání trestného činu výtržnictví (§ 358 trestního zákoníku) a takové jednání již není chráněno právem na svobodu projevu či právem shromažďovacím. Stěžovatel tyto závěry zpochybňuje, opakovaně tvrdí, že není-li stržení vlajky trestným činem, nemůže ani jeho jednání být přečinem, předkládá vlastní interpretaci a svoji argumentaci.

Podněcováním k trestnému činu je jakékoliv vědomé působení na vůli neurčitého okruhu osob libovolnou formou, jež je způsobilé vyvolat protiprávní jednání, nemusí směřovat ke spáchání konkrétního (trestného) činu a není nutná ani reálná odezva. Stěžovatelova argumentace není způsobilá vyvinit jej, i s ohledem na dostatečně stabilizovanou judikaturu k této problematice [viz například již rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR: sp. zn. Zm I 523/25 z 18. listopadu 1925 (R 2181/25), sp. zn. Zm II 211/27 z 25. srpna 1927 (R 2877/1927), sp. zn. Zm 381/27 z 15. října 1927 (R 2931/1927) či sp. zn. Zm II 304/27 z 2. února 1928 (R 3072/1928), aj.].

Stěžovatel se i v ústavní stížnosti opakovaně pokouší relativizovat své jednání, odmítá závěry obecných soudů ve své věci, přestože se důkladně zabývaly vztahem šetřeného jednání k jeho základním právům. Napadená rozhodnutí splňují požadavky čl. 4 Listiny, podle kterého mohou být meze základních práv upraveny pouze zákonem (odst. 2), omezení musí platit pro všechny stejně (odst. 3), musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužita k jiným účelům (odst. 4).

Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.