I.ÚS 828/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 828/09 ze dne 22. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele prof. Ing. V. K., CSc., zastoupeného Mgr. Antonínem Zralým, advokátem v Brně, Ponávka 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 16/2008-76 ze dne 11. prosince 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 107/2006-52 ze dne 21. listopadu 2007, proti rozhodnutí náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. března 2006 č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZP a proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P ze dne 16. listopadu 2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 16/2008-76 ze dne 11. prosince 2008, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 107/2006-52 ze dne 21. listopadu 2007, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. března 2006 č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZP. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P ze dne 16. listopadu 2005, kterým bylo stěžovateli sděleno, že podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 148/1998 Sb."), zaniká dne 22. listopadu 2005 platnost jeho osvědčení č. 008077 pro stupeň utajení "Tajné". Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na svobodnou volbu povolání a porušení práva na ochranu jeho lidské důstojnosti spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel tvrdí, že všechna napadená ustanovení byla vydána v rozporu se zákonem, protože v rozhodném období jako zaměstnanec vysoké vojenské školy nebyl součástí ozbrojených sil ve smyslu zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na něho omezení podle ustanovení § 73 odst. 3 a 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), nevztahovala. To opírá o právní názor, že na něho jako zaměstnance vojenské vysoké školy v pracovním poměru nedopadá ustanovení § 73 odst. 2 a násl. původního zákoníku práce, protože vojenská vysoká škola (Vojenská akademie v Brně, nyní Univerzita obrany v Brně) není součástí ozbrojených sil ve smyslu zákona č. 219/1999 Sb. Stěžovatel uvedl, že osvědčení pro stupeň utajení "Tajné" mu bylo odňato v rozporu se zákonem, čímž bylo zasaženo do jeho základního práva na svobodnou volbu povolání, protože tak ztratil možnost vykonávat určité činnosti a byl mu znemožněn přístup k výkonu určitých povolání. Dále stěžovatel tvrdí, že nezákonným zásahem orgánu veřejné moci (odnětím osvědčení) bylo také zasaženo do jeho práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, protože v důsledku tohoto kroku je jeho osoba označována za bezpečnostně nespolehlivou a má to dopad na jeho postavení ve společenských vztazích. Stěžovatel rovněž namítal nedostatek pravomoci náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") rozhodnout o jeho stížnosti proti rozhodnutí NBÚ; to prý může je ředitel NBÚ. Proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. II. Národní bezpečnostní úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti reprodukoval skutečnosti, na nichž jeho rozhodnutí spočívalo a uvedl, že podle jeho názoru nedošlo k porušení stěžovatelova základního práva na ochranu lidské důstojnosti ani základního práva na svobodnou volbu povolání. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, protože právo na svobodnou volbu povolání v sobě nezahrnuje i právo na vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi ani právo každého jednotlivce na výkon konkrétní profese, jejíž výkon je navíc v zájmu státu a tedy ve veřejném zájmu striktně omezen, a pro jejíž výkon je proto nezbytné kromě splnění jiných zákonných podmínek také splnění určitých velmi specifických požadavků na osobu uchazeče. Nejvyšší správní soud zastává názor, že na výkon takových profesí není právní nárok a nelze argumentovat ani legitimním očekáváním, že žadatel automaticky uspěje, uspěl-li již někdy v minulosti. Podle mínění Nejvyššího správního soudu nebylo zasaženo ani do ochrany lidské důstojnosti a osobní cti stěžovatele, protože tyto ústavně chráněné hodnoty zůstávají nedotčeny skutkovou okolností, zda dotčené osobě bylo či nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi určitého stupně. Nejvyšší správní soud se konkrétně vyjádřil i k námitce výkladu pojmu "armáda" i k námitce nedostatku pravomoci náměstkyně ředitele NBÚ, a to v souladu se závěry, které byly obsaženy již v napadeném rozhodnutí. Městský soud v Praze ve stručném vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se vypořádal s argumentací stěžovatele v podobě, která byla obsažena ve správní žalobě. K vyjádření Národního bezpečnostního úřadu a k vyjádření Nejvyššího správního soudu zaslal stěžovatel repliku. V ní zdůraznil, že v rozhodném období jako zaměstnanec Vojenské akademie v Brně nebyl součástí ozbrojených sil a povinnosti uložené zaměstnancům ozbrojených sil zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, se na něho nevztahovaly. Svůj názor podložil rozborem struktury armády ČR, z něhož dovozuje, že vojenská vysoká škola není její součástí. Dále uvedl, že zásadně trvá na námitce, že JUDr. Z. J. jako náměstkyně ředitele NBÚ a osoba pověřená řízením NBÚ nebyla pro nedostatek pravomoci oprávněna rozhodnout o jeho stížnosti. V závěru všem napadeným rozhodnutím vytkl, že byly vydány v rozporu se zákonem a že neoprávněným zásahem orgánu veřejné moci tak bylo porušeno jeho základní právo na svobodnou volbu povolání a na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 7 Ca 107/2006 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalobce, který se správní žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí náměstkyně ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 29. března 2006, č. j. 2606/2005-NBÚ/07-ZP, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu č. j. 55612/2005-NBÚ/PFO-P ze dne 16. listopadu 2005, kterým mu bylo sděleno, že podle ustanovení § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 148/1998 Sb."), zaniká dne 22. listopadu 2005 platnost jeho osvědčení č. 008077 pro stupeň utajení "Tajné". Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 107/2006-52 ze dne 21. listopadu 2007 byla jeho žaloba zamítnuta. K podstatě projednávaného sporu - k otázce, zda vojenská vysoká škola, s níž měl stěžovatel uzavřený pracovní poměr podle původního zákoníku práce, je součástí ozbrojených sil - Městský soud v Praze uvedl, že pro posouzení věci je klíčovým pojmem pojem "armáda". Zákon č. 15/1993 Sb., o Armádě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, sice tento pojem nedefinuje výslovně, avšak v ustanovení § 3 odst. 1 počítá s rozpočtovými a příspěvkovými organizacemi v působnosti Ministerstva obrany. Podle závěru soudu právě takovou rozpočtovou organizací byla i Vojenská akademie v Brně (nyní Univerzita obrany). Armádu je nutno považovat za součást státu (státní moci), která jedná navenek orgány vojenské správy, Ministerstvem obrany a dalšími a je vytvořena za účelem obrany státu. Do takto široce vymezeného pojmu - podle názoru soudu - spadají i vojenské vysoké školy, a proto se na jejich zaměstnance musí vztahovat i ustanovení § 73 odst. 2 a násl. původního zákoníku práce. Dále se soud - ve vztahu k ústavní stížnosti - zabýval i otázkou, zda náměstkyně ředitele NBÚ byla oprávněna rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí NBÚ; dospěl k závěru, že náměstkyně ředitele byla určena vládou, aby řídila NBÚ, a proto měla pravomoc (jako osoba vládou určená) rozhodnout o stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 16/2008-76 ze dne 11. prosince 2008 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta. Nejvyšší správní soud vycházel z právních závěrů, k nimž dospěl již soud nižšího stupně, a ještě šířeji je odůvodnil. Zdůraznil, že ve sporu je rozhodující otázkou, zda lze Vojenskou akademii v Brně podřadit pod pojem "ozbrojené síly", resp. "armáda". Potvrdil závěr Městského soudu v Praze s tím, že podle jeho názoru je pojem "ozbrojené síly" širší a zahrnuje v sobě armádu jako hlavní složku. Poukázal na to