I.ÚS 894/21

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") usnesením sp. zn. 5 T 4/2015 ze dne 29. října 2019 zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") usnesením sp. zn. 2 To 4/2020 ze dne 23. ledna 2020 usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť návrh nebyl projednán ve veřejném zasedání. Soud prvního stupně poté ve veřejném zasedání rozhodl znovu a výše uvedený návrh stěžovatele na obnovu řízení zamítl. Stížnostní soud následně stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušit napadená usnesení obecných soudů v přesvědčení, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Podle stěžovatele se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho novou argumentací a nesprávně vyhodnotily důležitost výpovědí svědků, jež by mohly vést ke změně právního názoru. Takový postup považuje za projev libovůle v rozhodování a porušení práva na spravedlivý proces; napadená rozhodnutí jsou formalistická a odporují zásadě legitimního očekávání. Obecné soudy vyhodnotily nově navržená svědectví za hypotetická a zjevně sporná, za svědectví na objednávku - takové odůvodnění považuje stěžovatel za nepřesvědčivé. Podle stěžovatele rovněž existují pochybnosti o podjatosti soudce soudu prvního stupně, který ke svědkům přistupoval jako k recidivistům a nezohlednil ani dostatečně zvyky etnika stěžovatele.

Z podrobného odůvodnění usnesení soudu prvního stupně se podává, že věcí se zabývaly soudy opakovaně: o návrhu na obnovu řízení rozhodovaly jak soud prvního stupně (zamítavé usnesení č. j. 5 T 4/2015-1345 ze dne 27. února 2018) a stížnostní soud (usnesení sp. zn. 2 To 27/2018 ze dne 24. dubna 2018), tak i Ústavní soud (usnesení sp. zn. III. ÚS 2336/18 ze dne 7. srpna 2018). Ústavní soud se zabýval rovněž i předchozí ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu (č. j. 7 Tdo 782/2017-45 ze dne 26. července 2017) ve věci samé (viz odmítavé usnesení sp. zn. I. ÚS 3188/17 ze dne 28. listopadu 2017). Z rozhodnutí je dále patrné, že stěžovatel byl uznán vinným za znásilnění spoluvězně a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Dodatečná svědectví dalších spoluvězňů (formou konfrontačního výslechu s poškozeným za přítomnosti psychologa, který měl posoudit věrohodnost výpovědí) měla prokázat, že pohlavní styk stěžovatele a poškozeného byl oboustranně dobrovolný. I s ohledem na způsob, jak měly být nové důkazy objeveny, považuje je soud prvního stupně za nadbytečné, účelové, duplicitní a irelevantní (odst. 53 usnesení), neboť již v řízení ve věci samé měl dostatek podkladů pro rozhodnutí a nově navržené důkazy nebyly způsobilé zpochybnit správnost důkazů původních.

Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nezaručuje a zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka. Z napadených usnesení je patrné, že soudy se zabývaly návrhem stěžovatele důkladně. Je plně v kompetenci obecného soudu posoudit, jsou-li v návrhu na obnovu řízení uplatněny skutečnosti nové, způsobilé zvrátit původní závěry, či skutečnosti bezpředmětné.

Žádná v ústavní stížnosti uvedená námitka nesvědčí o tvrzenému zásahu do zaručených práv stěžovatele. Obecné soudy postupovaly v souladu s trestním řádem, pečlivě přezkoumaly návrh a srozumitelně vysvětlily, proč mu nevyhověly; jejich postup není projevem libovůle, ale splňuje zákonem stanovené požadavky. Soudy vysvětlily účel řízení o návrhu na obnovu řízení a srozumitelně uvedly, pro jaké důvody zamítly návrh i stížnost. Nespokojenost stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů nezakládá důvodnost ústavní stížnosti, a Ústavní soud ji proto považuje jen za polemiku nezpůsobilou zasáhnout tvrzená práva stěžovatele.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.