I.ÚS 919/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 919/09 ze dne 29. 5. 2012 N 112/65 SbNU 507 Formalistická aplikace pravidel pro příslušnost soudu po změně systému správního soudnictví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 29. května 2012 sp. zn. I. ÚS 919/09 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. M. N. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 5 A 151/2002, proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 9. 2002 č. j. O-65486 a proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. 9. 2001 č. j. O-65486, týkajícím se výmazu stěžovatelovy ochranné známky MICROSTAR z rejstříku ochranných známek, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Úřadu průmyslového vlastnictví jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007 se zrušují. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne l5. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. 5 Ca 327/2007, jímž došlo k odmítnutí jeho správní žaloby z důvodu jejího opožděného podání. Tato žaloba směřovala proti dalšímu napadenému rozhodnutí, a to proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 9. 2002 č. j. O-65486, jenž zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 9. 9. 2001 č. j. O-65486, kterým bylo rozhodnuto o výmazu stěžovatelovy ochranné známky MICROSTAR z rejstříku ochranných známek. Napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 5 A 151/2002 pak byla v průběhu předmětného řízení odmítnuta další stěžovatelova správní žaloba, jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není příslušný k jejímu projednání. Vývoj tohoto procesně poněkud nepřehledného případu je podrobně popsán v uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008, jakož i v narativní části ústavní stížnosti. Ve věci se jednalo o to, že dne 20. 11. 2002 podal stěžovatel správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze s návrhem na zrušení správního rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky MICROSTAR. Dne 1. 1. 2003 vstoupila v účinnost nová legislativní úprava správního soudnictví. Vrchní soud přestal býti příslušný a jako neskončenou věc předal žalobu Nejvyššímu správnímu soudu. Ten o žalobě rozhodl 27. 5. 2003 usnesením č. j. 5 A 151/2002-9 tak, že žaloba se odmítá; uvedl, že se jedná o věc soukromého práva, kterou podle ustanovení novelizované části páté o. s. ř. projednávají v plné jurisdikci obecné soudy, a nikoliv specializované senáty krajských soudů. Zároveň stěžovatele poučil, že takovou žalobu je možno podat do jednoho měsíce k soudu příslušnému podle § 249 a 250 o. s. ř., přičemž účinky procesních úkonů zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle soudního řádu správního. Dne 15. 7. 2003 (tedy v jednoměsíční lhůtě) podal stěžovatel stejnou správní žalobu k Městskému soudu v Praze; byl toho názoru, že soudní příslušnost "je správná" u tohoto soudu (v čemž mu dal později za pravdu i tzv. konfliktní senát v usnesení Konf 19/2005-5), a neobrátil se tedy na obecný soud. Konečné poučení na konci usnesení Nejvyššího správního soudu 5 A 151/2002-9 totiž odkazovalo blanketně na "příslušný soud", nikoli na konkrétní soud. Dne 17. 9. 2003 Městský soud v Praze správní žalobu usnesením 5 Ca 150/2003-7 odmítl a do poučení uvedl, že žalobu je možno podat do jednoho měsíce k obvodnímu soudu. Dne 3. 11. 2003 (tedy v jednoměsíční lhůtě) podal stěžovatel obdobnou žalobu, upravenou zejména v petitu pro rozhodování soukromoprávního sporu, k Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Po údajně bohaté korespondenci (podle stěžovatele) soudu se stěžovatelem odeslal soud dne 25. 6. 2004 nedatovaný přípis č. j. 33 C 177/2003, ve kterém uvedl, že dle názoru soudu věc nepatří do soukromoprávní sféry, ale že se jedná o veřejnoprávní větev správního soudnictví a že to nechá rozhodnout tzv. konfliktním senátem. Dne 7. 9. 2004 vyzval soud stěžovatele, aby soudu dodal adresu zahraničního účastníka, což stěžovatel neučinil, a Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu z toho důvodu usnesením 33 C 177/2003 z 30. 9. 2004 odmítl. Proti tomu se však stěžovatel úspěšně odvolal k Městskému soudu v Praze, jenž toto rozhodnutí usnesením 18 Co 500/2004-20 ze dne 30. 11. 2004 zrušil. Dne 30. 11. 2006 vydal zvláštní senát v Brně usnesení Konf. 19/2005-5, kterým zrušil citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2003 č. j. 5 Ca 150/2003-7 a rozhodl o soudní příslušnosti tak, že příslušným vydat rozhodnutí o věci stěžovatele je soud ve správním soudnictví. Městský soud v Praze tedy pokračoval v řízení a pod novou spisovou značkou řízení o správní žalobě stěžovatele pro nezaplacení soudních poplatků usnesením 5 Ca 181/2006-18 zastavil. Proti tomu podal stěžovatel úspěšnou kasační stížnost a Nejvyšší správní soud usnesením 3 As 26/2007-39 ze dne 9. 10. 2007 citované usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil zpět do řízení před Městským soudem v Praze. Městský soud v Praze pokračoval v řízení a správní žalobu podanou dne 16. 7. 2003 odmítl usnesením 5 Ca 327/2007-59 ze dne 5. 6. 2008, jelikož prý byla podána opožděně. Odůvodnil to tak, že napadené správní rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví bylo doručeno stěžovateli 26. 9. 2002, ale správní žaloba byla podána až za cca deset měsíců dne 15. 7. 2003, tedy po zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě. Stěžovatel podal k Nejvyššímu správnímu soudu včasnou kasační stížnost a navrhl citované usnesení Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušit, protože je považoval za nezákonné [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s] a opřené o nesprávné právní posouzení běhu lhůt k podání žaloby. Nejvyšší správní soud, jak již bylo shora uvedeno, rozsudkem ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 3 As 40/2008 stěžovatelovu kasační stížnost zamítl. V odůvodnění zejména uvedl, že pokud by byl stěžovatel respektoval poučení v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2003 č. j. 5 A 151/2002-9 a podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve lhůtě jednoho měsíce od jeho právní moci, řídil by se další postup podle § 82 odst. 3 o. s. ř. a lhůta k podání žaloby by byla zachována. V dané věci však stěžovatel tímto způsobem nepostupoval a podal žalobu u Městského soudu v Praze, tedy ve stejné větvi správního soudnictví, v níž již jednou byla žaloba podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnuta. Takovou žalobu je třeba podle Nejvyššího správního soudu považovat za samostatně podanou a lhůtu k jejímu podání počítat od doručení napadeného rozhodnutí správního orgánu; to bylo stěžovateli doručeno 26. 9. 2002, lhůta k podání žaloby tedy uplynula 26. 11. 2002 a žaloba byla podána až 15. 7. 2003. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění citovaného rozhodnutí také vyjádřil ke stěžovatelově námitce, že se na stavu pro něj nepříznivém podílel sám; připustil, že z pohledu pozdějšího rozhodnutí zvláštního senátu nepostupoval správně, ale zdůraznil, že samotným jeho postupem neztratil stěžovatel možnost domáhat se přezkoumání napadeného rozhodnutí, pokud by byl respektoval poučení, jehož se mu v usnesení Nejvyššího správního soudu dostalo (viz výše). Pokud by stěžovatel podal včas žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6, mohlo dojít k tomu, že by tento soud požádal zvláštní senát o rozhodnutí o věcné příslušnosti ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Tento postup by vedl k tomu, že by zvláštní senát jednak rozhodl podle nynější judikatury, že příslušným vydat rozhodnutí je soud ve správním soudnictví, jednak by rozhodl, že se (předchozí) usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým tento soud popřel svoji pravomoc, zrušuje. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že byl vlastníkem české ochranné známky MICROSTAR zapsané do českého rejstříku ochranných známek. Dne 24. 1. 2001 podal vedlejší účastník Medion AG návrh na výmaz této známky s tím, že ji stěžovatel po dobu pěti let předtím neužíval, což byl [podle tehdy planého ustanovení § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách] výmazový důvod. Stěžovatel předložil do správního řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví celkem sedm dokladů o užívání známky, zejména oficiální dokumenty ze státní zkušebny elektrotechnických zařízeni, faktury, dodací listy, atp. Úřad však podle stěžovatele zneu