I.ÚS 952/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že shora specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu zrušil a nově uznal stěžovatele vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s užitou právní kvalifikací, kdy má za to, že příslušné orgány činné v trestním řízení v posuzované věci nesprávně aplikovaly § 205 odst. 4 písm. b) trestního zákoníku.

Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu. Shledal přitom, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona), tedy i pro dovolání.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje poučení o možnosti podat proti tomuto rozsudku dovolání jako mimořádný opravný prostředek, o kterém by rozhodoval Nejvyšší soud. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nezmiňuje, že by dovolání proti rozsudku krajského soudu podal. Ústavní soud zjistil u okresního soudu, že stěžovatel dovolání nepodal.

Stěžovatel tak nedodržel požadavek subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně práva, které mu zákon poskytuje, včetně dovolání.

Z těchto důvodů Ústavní soud uzavřel, že podaná ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji, aniž by se zabýval meritem věci, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.