I.ÚS 956/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 956/25 ze dne 13. 5. 2025 Nezákonné rozhodnutí o nepřipuštění osoby jako poškozené v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Filipa Pundy, insolvenčního správce společnosti KOLALOKA s. r. o., AK sídlem Pražská 100, Jindřichův Hradec, zastoupeného JUDr. Danou Hokrovou, advokátkou, sídlem Pražská 100, Jindřichův Hradec, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2025 sp. zn. 2 T 132/2024, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a J. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2025 sp. zn. 2 T 132/2024, bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. března 2025 sp. zn. 2 T 132/2024, se proto ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2024 č. j. KSBR 30 INS 16104/2024-A-17, byl zjištěn úpadek společnosti KOLALOKA s. r. o., IČ: 094 42 570, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven stěžovatel. V rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 2 T 132/2024 uplatnila společnost KOLALOKA s. r. o., ve fázi přípravného řízení nárok na náhradu škody ve výši 1 087 833 Kč. V průběhu hlavního líčení dne 18. 3. 2025 konstatoval městský soud podle § 206 odst. 2 trestního řádu připojení poškozené společnosti KOLALOKA s. r. o., k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výše uvedené výši. Následně bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle § 206 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že se s ohledem na probíhající insolvenční řízení společnost KOLALOKA s. r. o., nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení (§ 140b zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka řízení 3. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení městského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že společnost KOLALOKA s. r. o., se nepřipouští jako poškozená k hlavnímu líčení. Dle stěžovatele je napadené usnesení nezákonné a nesprávné, neboť užité ustanovení insolvenčního zákona se týká nároků uplatňovaných vůči dlužníku, nikoli nároků dlužníka (společnosti KOLALOKA s. r. o.) uplatňovaných dlužníkem (společností KOLALOKA s. r. o.) vůči třetím osobám. Vyloučení účastenství společnosti KOLALOKA s. r. o., v trestním řízení se týká jednoho z nejzákladnějších procesních ústavních práv - práva na přístup k soudu zákonem stanoveným způsobem. Zásah do práv spočívá dle stěžovatele v odepření možnosti dosáhnout náhrady způsobené újmy již v adhezním řízení. Stěžovatel také upozorňuje, že napadené usnesení není dostatečně odůvodněné a je nepřezkoumatelné. 4. Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského soudu k podané ústavní stížnosti. Městský soud sdělil, že navrhuje ústavní stížnosti vyhovět, neboť si ověřil, že výrok ve smyslu § 206 odst. 3 trestního řádu je skutečně odůvodněn insolvencí poškozené namísto obžalovaného. Navíc pokud ze spisu, který městský soud v době sepisu vyjádření neměl k dispozici, vyplývá, že nároky poškozené vznikly až po lhůtě pro přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení obžalovaného, je poškozená oprávněna tyto uplatnit v rámci předmětného trestního řízení. 5. Ústavní soud vzhledem k obsahu uvedeného vyjádření toto již stěžovateli k replice nezasílal a vedlejšího účastníka k vyjádření nevyzýval. III. Procesní podmínky řízení 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud si je vědom posilování ochrany postavení poškozených v trestním řízení a prohlubování jejich práv, což je vyjádřeno i v základních zásadách trestního řízení (§ 2 odst. 15 trestního řádu). Zmíněný trend se projevuje také v judikatuře Ústavního soudu. Měnící se náhled na roli poškozeného zdůraznil mj. v plenárním nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16, v němž formuloval, že primárním chráněným zájmem poškozeného v trestním řízení je "vypořádání všech jeho penězi ocenitelných nároků soukromoprávního charakteru vzniklých v důsledku spáchání trestného činu (náhrada škody, nemajetkové újmy, vydání bezdůvodného obohacení)." Z judikatury dále vyplývá, že i na tzv. adhezní řízení je nutné vztahovat mj. právo poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15), do popředí se však dostává i právo na rovnost v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny (nález ze dne 9. 10. 2012 sp. zn. II. ÚS 289/12) či právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny (nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15). 8. Trestní řízení proto z pohledu poškozených nelze nadále chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků snadno obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní (blíže viz zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 32/16; též nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 či nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22). Situaci je vhodné vnímat spíše opačně. Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak poškozený uplatňoval nárok na náhradu škody (nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22). Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (přiměřeně nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami v rámci dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce). Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře a co nejrychleji a nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody (nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23). Ochrana práv poškozených je přitom zajišťována v určitém zákonném rámci, jehož výklad a aplikace musí zohledňovat ústavní rámec práva na soudní ochranu (nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23). 9. Vzhledem ke shora uvedenému v nyní posuzovaném případě neobstojí v minulosti zastávaná pozice Ústavního soudu stojící na zásadě subsidiarity. Z té Ústavní soud dovozoval, že stěžovatelé mají v situaci obdržení rozhodnutí o nepřipuštění s nárokem na náhradu škody k hlavnímu líčení otevřenou cestu k uplatnění tvrzeného nároku v řízení občanskoprávním, a proto zůstávají zachována veškerá jejich práva ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny; zejm. právo na soudní ochranu ve své věci; právo na přístup k soudu (viz poprvé usnesení ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1436/08 a pak dále usnesení ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3973/17 nebo usnesení ze dne 4. 12. 2018 sp. zn. III. ÚS 3601/18 a další). Na základě této úvahy pak byly ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o nepřipuštění s nárokem na náhradu škody k hlavnímu líčení Ústavním soudem odmítány jako zjevně neopodstatněné. V současnosti však nelze na postavení poškozeného v trestním řízení nadále nazírat jako na doplňkové, bez něhož by se poškozený stejné ochrany všech svých právem uznaných zájmů domohl, typicky uplatněním adhezního nároku v řízení ve věcech občanskoprávních (nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16, bod 67.). Námitka, že stěžovatel se mohl domáhat svého práva na náhradu újmy jiným způsobem a v jiném řízení již není z pohledu Ústavního soudu relevantní (nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3439/17, bod 23.). 10. Ústavní soud na ústavní stí