Ústavní soud I.ÚS 960/22 – Neoprávněná výroba a jiné nakládání s omamnými nebo psychotropními

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") uznal rozsudkem č. j. 68 T 6/2020-185 ze dne 1. září 2020 stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku ve stádiu pokusu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání čtyř let ve věznici s ostrahou a propadnutí specifikovaných věcí. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 1 To 87/2020-224 ze dne 15. října 2020 odvolání stěžovatele i státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 11 Tdo 210/2021-27 ze dne 31. března 2021 (I) zrušil usnesení odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce i (II) rozhodnutí na obsahově navazující, (III) přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout, (IV) dovolání stěžovatele odmítl, aniž by jej (V) vzal do vazby. Odvolací soud shora napadeným rozsudkem (I) zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu a (II) nově při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou; jinak zůstal rozsudek nezměněn. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest, tím byla porušena presumpce neviny a právo na přístup k soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle odvolacího soudu nebylo bezpečně prokázáno pěstování drogy za účelem prodeje a lze předpokládat její užití i pro stěžovatelovu vlastní potřebu; Nejvyšší soud uložil takové pochybnosti prověřit a v novém rozhodnutí podrobně vysvětlit. Následně odvolací soud, ač měl k dispozici doklady, jak stěžovatel nabyl své peníze, a rovněž nebyly rozptýleny pochybnosti o účelu pěstování drogy (pro vlastní potřebu), vyslovil závěr o pěstování pro zisk. Pochybnosti obecné soudy nevyhodnotily v jeho prospěch, ale v rozporu se zásadou in dubio pro reo; provedené důkazy byly hodnoceny svévolně, případně opomenuty. Stěžovatel uvádí, že dříve byl za shodné jednání uznán vinným a odsouzen podle § 285 trestního zákona, obsahujícího podstatně mírnější trestní sazbu, z čehož získal představu o trestnosti svého jednání, která ale nebyla napadenými rozhodnutími naplněna.

Stěžovatel má za to, že pěstování pro vlastní potřebu je do jisté míry zákonodárcem akceptováno (mírnější sankcí), což je patrné i z důvodové zprávy k § 285 trestního zákoníku; toto rozlišení však judikatura nepřijala (viz stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 300/2014) a v důsledku takové praxe považuje své potrestání za nepřiměřené. Proto je stěžovatel přesvědčen o nesprávnosti závěrů soudů i výkladu zákona a navrhuje napadená rozhodnutí zrušit, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel navrhl provést důkaz spisem nalézacího soudu.

Z napadených rozhodnutí se podává, že tvrzení stěžovatele o pěstování konopí pro vlastní potřebu neuvěřil již nalézací soud, který vysvětlil, pro jaké důvody neaplikoval § 285, ale § 283 trestního zákoníku. S ohledem na zajištěné množství (17 471,4 g využitelné rostlinné sušiny obsahující 1 255,4 g účinné látky THC) byl stěžovatel ohrožen trestem odnětí svobody na osm až dvanáct let. Po přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu, zejména k nedokonání trestného činu (v okamžiku zajištění byla sklizena a zpracována jen část rostlin), uložil nalézací soud trest v polovině spodní hranice příslušné trestní sazby. Rovněž odvolací soud se k odvolání stěžovatele zabýval naplněním trestného činu (§ 283 trestního zákoníku) a kvantifikoval využitelnost zajištěného množství účinné látky pro potřebu vytvořené masti (85-340 l) nebo cigaret (17000-34000 kusů), což nepovažoval za přiměřené výhradně osobní potřebě stěžovatele; přesto i odvolací soud konstatoval důvody pro mimořádné snížení uloženého trestu. Naopak Nejvyšší soud neposoudil důvody pro snížení trestu za přesvědčivé, a rovněž se zabýval aplikovatelností § 283 a 285 trestního zákoníku.

Při novém rozhodování odvolací soud vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, podle kterého není pěstování marihuany amatérsky (ne sofistikovaně - průmyslovým způsobem) důvodem pro dříve aplikované mimořádné snížení trestu pod dolní zákonnou hranici; takové důvody musí být opravdu výjimečné, a proto byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na dolní hranici příslušné trestní sazby. Podle Nejvyššího soudu není mimořádné nesnížení trestu dovolacím důvodem.

Stěžovatel opakovaně požaduje, aby jeho věc byla posouzena jako trestný čin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku (§ 285 trestního zákona), u něhož je obligatorním znakem pěstování pro osobní potřebu. Stěžovatel tak činí i v ústavní stížnosti za situace, kdy pravomocný výrok o vině Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. března 2021 nezrušil, a proto posuzování viny (podřazení jednání pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku) již nemůže být předmětem přezkumu v rámci projednávané ústavní stížnosti brojící výhradně proti shora napadeným rozhodnutím. Předmětem přezkumu Ústavního soudu mohlo být pouze tvrzené porušení základních práv uložením trestu odnětí svobody.

V tomto případě byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na spodní hranici zákonné sazby; právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje účastníkům řízení záruku, že o jejich věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud, nezaručuje výsledek řízení. Byl-li uložen zákonem předvídaný trest, není porušením práva na soudní ochranu, očekával-li účastník, přesvědčen o naplnění mimořádných okolností, trest nižší. Bylo-li předmětem napadených rozhodnutí toliko určení výše trestu za již dříve pravomocného rozhodnutí o vině stěžovatele, není z ústavní stížnosti ani patrné, v čem mohlo spočívat tvrzené porušení principu presumpce neviny.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost svědčící o zásahu do jím naříkaných základních práv. Obecné soudy se podrobně zabývaly mimořádnými okolnostmi pro uložení trestu pod spodní hranicí zákonné sazby a opakovaně vyslovily, že nejsou dány.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.