II.ÚS 102/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 102/20 ze dne 20. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. I., naposledy pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová, Jezová 1501, Bělá pod Bezdězem, zastoupená JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019 č. j. 6 Azs 170/2019-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019 č. j. 1 A 46/2019-38 a rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 7. 7. 2019 č. j. KRPA-250355-23/ČJ-2019-000022-ZSV, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 7 odst. 2, čl. 8, čl. 31 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3, čl. 5 odst. 4, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5, čl. 7, čl. 9 odst. 1 a čl. 10 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 2 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 6 a čl. 12 Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka byla dne 6. 7. 2019 zadržena přivolanou hlídkou Policie České republiky při krádeži zboží v prodejně potravin. Při svém zadržení stěžovatelka uvedla, že se jmenuje K. S., nar. XXX a pochází z Japonska. Vzhledem k tomu, že nebyla schopna svou totožnost prokázat, byla zajištěna podle § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Při podání vysvětlení doplnila, že do České republiky přicestovala dne 6. 7. 2019 autem z Bruselu, do Belgie přicestovala dne 2. 7. 2019 z Japonska. Veškeré doklady jí byly ukradeny společně s taškou předchozí den. Potraviny kradla, neboť měla hlad. V České republice je poprvé, nemá k ní žádné vazby a chce brzy vycestovat do Berlína, kde si vyřídí nový pas; netrpí žádnou nemocí. Japonský konzul policejnímu orgánu sdělil, že stěžovatelka se s vysokou pravděpodobností nejmenuje K. S., neboť paní S. mu telefonicky potvrdila, že se nachází ve městě O. v Japonsku. Tuto skutečnost následně potvrdil Interpol Tokio tím, že osoba K. S. nikdy neopustila Japonsko. Konzul vyslovil domněnku, že stěžovatelka je osobou s trestní minulostí, a proto se vydává za někoho jiného. Po jeho odchodu stěžovatelka uvedla, že se jmenuje S. I. Policejní orgán následně dne 30. 7. 2019 pomocí mezinárodní policejní spolupráce zjistil, že stěžovatelka se skutečně jmenuje S. I., nar. YYY, a byl na ni vydán zatýkací rozkaz pro podezření z porušení pasového zákona, neboť dne 15. 7. 2016 nelegálně odcizila několik cestovních pasů z japonské ambasády v Koreji. 3. Rozhodnutím ze dne 7. 7. 2019 č. j. KRPA-250355-21/ČJ-2019-000022-SV bylo stěžovatelce policejním orgánem uloženo správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu jednoho roku, neboť věrohodným způsobem neprokázala, že na území smluvních států Schengenské dohody pobývá po dobu, po kterou je na tomto území oprávněna pobývat přechodně bez víza nebo na krátkodobé vízum, a rovněž pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu není oprávněna. V záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen "rozhodnutí o zajištění") policejní orgán dne 7. 7. 2019 stěžovatelku zajistil na dobu 90 dnů za účelem správního vyhoštění, neboť shledal, že zde existuje nebezpečí, že by stěžovatelka mohla mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. 4. Žalobu proti rozhodnutí o zajištění Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl; Nejvyšší správní soud následně zamítl i kasační stížnost proti rozsudku městského soudu. Dospěl k závěru, že policejnímu orgánu nelze vytýkat, že se nezabýval špatným psychickým a zdravotním stavem stěžovatelky, neboť jde o skutečnost, která nastala až po vydání rozhodnutí o zajištění. Totéž dle Nejvyššího správního soudu platí o tvrzení stěžovatelky, že je obětí obchodování s lidmi, neboť v době svého rozhodování neměl policejní orgán o této skutečnosti žádné indicie. Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že není třeba zranitelnost osoby výslovně zkoumat a rozebírat, pokud pro to v řízení před správním orgánem nevyvstanou důvody. 5. K hlavní námitce stěžovatelky, že městský soud nevzal v úvahu skutečnosti, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí o zajištění, Nejvyšší správní soud uvedl následující. Právní úprava správního zajištění a jeho následného přezkumu je problematická nikoli z důvodu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nýbrž z důvodu nastavení lhůty, po jejímž uplynutí lze žádat o propuštění ze zajištění. Zajištěný cizinec musí totiž volit, zda podá ve třicetidenní lhůtě žalobu ke správnímu soudu, anebo počká na uplynutí třicetidenní lhůty a podá žádost o propuštění ze zajištění, v níž může mimo jiné uplatňovat nové skutečnosti, neboť po dobu soudního řízení o žalobě a 30 dnů po právní moci rozhodnutí soudu o žalobě nelze žádost o propuštění ze zajištění podat. Nejvyšší správní soud již v minulosti dospěl k závěru, že tato úprava je v rozporu s ústavním pořádkem a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"). Řízení je u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19. V posuzovaném řízení je nicméně přezkoumáváno samotné prvotní rozhodnutí o zajištění, aplikace výše citovaného ustanovení o běhu lhůt pro podání žádosti o propuštění ze zajištění proto nepřipadá v úvahu. 6. S odkazem na rozsudek ze dne 4. 9. 2019 č. j. 9 Azs 193/2019-48 Nejvyšší správní soud konstatoval, že v určitých situacích bude třeba prolomit princip vázanosti soudu skutkovým a právním stavem v době rozhodování správního orgánu, vyžaduje-li to norma vyšší právní síly. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. Předně je třeba zdůraznit, že na rozdíl od rozhodnutí o odepření vstupu na území nečiní případná kvalifikace stěžovatelky jako zranitelné osoby rozhodnutí o zajištění nezákonným. Stěžovatelka je navíc umístěna v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá Jezová (dále jen "ZZC Bělá Jezová"), které je vybaveno pro pobyt zranitelných osob, a je jí poskytována lékařská péče. Požadavky vyplývající z čl. 16 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen "návratová směrnice") jsou proto ve stěžovatelčině případě naplněny. Nejvyšší správní soud neshledal, že by stěžovatelčin zdravotní stav ani tvrzené postavení oběti obchodování s lidmi činily (další trvání) zajištění nezákonným. Ze zákona o pobytu cizinců ani z návratové směrnice nevyplývá, že by špatný zdravotní stav sám o sobě měl být překážkou zajištění cizince. Stěžovatelce byla v rámci zajištění poskytnuta adekvátní lékařská péče, nelze proto dospět k závěru o porušení čl. 3 Úmluvy. Ve vztahu k tvrzenému postavení oběti obchodování s lidmi Nejvyšší správní soud jednak konstatoval, že stěžovatelka toto tvrzení bez zvláštního důvodu uvedla až v řízení o žalobě, zejména však zdůraznil, že případné postavení oběti obchodování s lidmi nebrání samotnému zajištění stěžovatelky a bude jej třeba blíže zkoumat v řízení o správním vyhoštění. 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že byla v Japonsku obětí sexuálního násilí a obchodování s lidmi, do Evropy se jí podařilo uprchnout z Japonska. Dále uvádí, že se u ní krátce po zajištění v ZZC Bělá Jezová začaly projevovat závažné psychické potíže spojené s poruchami chování a příjmu potravy, přičemž v průběhu zajištění docházelo k progresivnímu zhoršování jejího zdravotního stavu (ztrácela na váze, odmítala léčbu i potravu). V zařízení se rovněž cítila izolovaná od svého okolí. Své stížnostní námitky stěžovatelka rozděluje do čtyř okruhů. Za prvé namítá, že podmínky jejího zajištění v ZZC Bělá Jezová byly neslučitelné s jejím zdravotním stavem, čímž došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 3, čl. 5 a čl. 8 Úmluvy. Za druhé konstatuje, že v řízení nebyl zohledněn její stav zranitelnosti. Za třetí uvádí, že v důsledku české právní úpravy a formalistického výkladu zákonů ze strany obecných soudů neměla k dispozici efektivní prostředek, který by zohlednil zhoršení jejího zdravotního stavu po vydání rozhodnutí správního orgánu. Za čtvrté považuje délku soudního přezkumu zajištění za nep