II.ÚS 1056/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1056/11 ze dne 18. 9. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem Advokátní kanceláře Praha 2, Slezská 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011 čj. 28 Cdo 4694/2010-500 a rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 31 Co 195/2009-446 ze dne 18. 5. 2010 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba v části 407 040 Kč, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku krajského soudu a zrušení usnesení (správně rozsudku) Nejvyššího soudu. Současně uvádí, že ústavní stížnost směřuje jen proti těm částem jednotlivých rozhodnutí, která jsou vydána v jeho neprospěch. Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti vyplývá, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel v postavení žalobce domáhal proti žalovanému M. M. zaplacení částky 1 628 160 Kč z titulu bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný bez právního důvodu užíval v žalobě specifikovanou nemovitost ve vlastnictví stěžovatele, a to v období roku 2003 a 2004. Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 C 14/2006-320, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 203 520 Kč s přísl. žalobu co do částky 1 424 640 Kč s přísl. zamítl a rozhodl též o náhradě nákladů řízem. Dle výpisu z katastru nemovitostí ze dne 29. 5. 2008 byli jako podíloví spoluvlastníci těchto prostor v katastru nemovitostí evidováni stěžovatel a P. K. Předmětné prostory byly přenechány žalovanému do užívání na podkladě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 28. 12. 2000, uzavřené mezi P. K. jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ č. j. 11 C 325/2005-47 ze dne 26. 4. 2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 31 Co 436/2006-75 ze dne 9. 1. 2007, byl jako výlučný vlastník, mimo jiné i sporných prostor, určen stěžovatel, když bylo prokázáno, že kupní smlouva ze dne 8. 5. 1999 o převodu spoluvlastnického podílu na P. K. je neplatná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K. a žalovaným je neplatná, což způsobilo vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním části nemovitosti stěžovatele bez právního důvodu. Za období od ledna do března 2003 však zanikl dluh žalovaného vůči stěžovateli splněním v souladu s ust. § 562 obč. zák., neboť žalovaný plnil osobě oprávněné přijmout plnění. (Dle zjištění soudu v roce 2000 žalobce spolu s P. K. oznámili nájemníkům, kteří z nich budou platit nájemné k rukám žalobce a kteří k rukám P. K. K posledně jmenovaným patřil i žalovaný a soud tento projev věřitele považoval za potvrzení, kterým byl P. K. výslovně zmocněn k přijímání úhrady za užívání části nemovitosti od žalovaného. Žalovaný nemohl vědět, že P. K. se nikdy nestal spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, když jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a chování žalobce a P. K.) Žalovaný neprokázal, že by za období od dubna do září 2003 platil úhradu za užívání předmětných nebytových prostor, a vzhledem ke skončení nájemního vztahu mezi ním a P. K. ke dni 2. 4. 2003 tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce. V uvedeném období však bylo žalovanému zamezeno vstupovat do objektu bezpečnostní agenturou, soud s ohledem na ustanovení o dobrých mravech proto žalobci přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení zkrácený o jednu polovinu. Pokud jde o údajné bezdůvodné obohacení za období od října 2003 do prosince 2004, soud jeho vznik neshledal, neboť stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že žalovaný splnil svoji povinnost hradit nájemné za období od ledna do března 2003 k rukám P. K. a shodně posoudil i povinnost žalovaného zaplatit stěžovateli sníženou částku za období od dubna do září 2003. Odlišný skutkový závěr odvolací soud učinil ohledně užívání nemovitosti od října 2003 do prosince 2004. Z dokazování vyplynulo, že v předmětné nemovitosti stěžovatele se nacházely věci, vlastnicky patřící žalovanému, soud proto dovodil, že žalovaný nemovitost v daném období užíval a zavázal jej zaplatit stěžovateli částku 1 017 600 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu a odmítnuto dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné, neboť se nejednalo o rozhodnutí mající zásadní právní význam. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy neochránily jeho majetek, strpěly a v podstatě legalizovaly protizákonný stav, kdy majetek stěžovatele užívala třetí osoba proti jeho vůli, a soudy odmítly této osobě uložit povinnost za užívání zaplatit, čímž došlo k porušení čl. 11 Listiny. Na podporu své argumentace stěžovatel obsáhle vylíčil skutkové okolnosti případu, z nichž je prý patrné, že žalovaný si v rozhodné době musel být vědom, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž postoj žalovaného k celému sporu, zastávaný společně s dalšími nájemci postiženými žalobami stěžovatele, svědčí o tom, že s P. K. tvoří organizovanou skupinu osob navzájem si dosvědčujících potřebné skutečnosti. Obecné soudy podle stěžovatele zasáhly i do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť rozhodovaly v rozporu s dosavadní judikaturou, ustálenou právní teorií a nevypořádaly se se všemi žalobními tvrzeními, především se nezabývaly nárokem stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému z titulu užívání jeho majetku bez právního důvodu a místo toho se omezily na konstatování existence vztahů z neplatných smluv. Za chybnou označil úvahu odvolacího a dovolacího soudu, že z neplatné kupní smlouvy jsou účastníci povinni vrátit si plnění "užívání" nemovitosti, kterážto otázka není podle jeho názoru součástí vzájemných vztahů z kupní smlouvy, k nimž se řadí toliko předání kupní ceny a "převzetí" vlastnictví. Mimo to P. K., jak se ukázalo, nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neměl ani jiný právní titul opravňující jej prostor užívat, tudíž "vrácení užívání" z neplatné nájemní smlouvy shledával stěžovatel nemožným z důvodu, že P. K. by přijal plnění, ke kterému není oprávněn a paradoxně by se tak bezdůvodně obohatil ve vztahu k žalovanému. Vypořádání mezi dotčenými osobami mělo podle návrhu stěžovatele proběhnout tak, že P. K. vrátí žalovanému přijaté platby nájemného a žalovaný stěžovateli uhradí bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, neboť zkonzumoval stěžovatelovo "právo užívání". Stěžovatel dále poukazuje na to, že senát 31 Co Krajského soudu v Praze ve skutkově obdobných situacích vydává protichůdná rozhodnutí, údajně vždy vedoucí k zamítnutí žaloby stěžovatele. V řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 10/2004, respektive v odvolacím řízení pod sp. zn. 31 Co 565/2008, kde se vůči P. K. domáhal zaplacení částky za užívání obdobných prostor, popřípadě za umožnění užívání prostor jiné osobě, bylo vydáno zamítavé rozhodnutí, odůvodněné nutností žalovat skutečného uživatele prostor. V rozsudku napadeném projednávanou ústavní stížností a typově obdobných věcech však krajský soud změnil názor na otázku pasivní legitimace ve sporu a nově tvrdil, že je nutno žalovat P. K. Senát 31 Co krajského soudu dle stěžovatele nerespektoval ani svá vlastní rozhodnutí vydávaná v rámci jednoho řízení. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že při právním hodnocení vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn. Žalovaný užíval nemovitost nepřetržitě od roku 1999 na základě nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelem. Nájemní smlouva mezi P. K. a žalovaným nájemcem byla antidatována a argumentace ohledně ní se objevila až později. Nejvyšší soud nereagoval na jeho tvrzení, že na straně P. K. nemohla vzniknout aktivní legitimace z bezdůvodného obohacení, neboť chyběl podstatný znak držby, tj. faktické ovládání věci - corpus possessionis. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než s