II.ÚS 1084/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1084/16 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele R.P., zastoupeného Mgr. Monikou Tesařovou, advokátkou, se sídlem Brno, Bohunická 517/55, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 60 Co 388/2015-597, a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, č. j. 30 Nc 87/96-448, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a M.K. a A.K., obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, se sídlem Luhačovice, Masarykova 175, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 4. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 32 odst. 4, v čl. 36 odst. 1, a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte. 2. V ústavní stížnosti vyjadřuje stěžovatel svůj nesouhlas s tím, že mu bylo stanoveno nepřiměřeně vysoké výživné, navíc zpětně od roku 2008, ač v této době plnil svoji vyživovací povinnost naturálně i finančně. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soudy nezohlednily veškeré skutkové okolnosti daného případu a nebyla zachována rovnost stran soudního řízení. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně je kusé, provedené dokazování nebylo dostatečné a trpí takovými vadami, jež činí rozsudek nepřezkoumatelným, zejména když řada důkazů nebyla bez řádného odůvodnění provedena. Pochybení se dle názoru stěžovatele dopustil i soud odvolací, který, ač doplnil dokazování, neprovedl některé stěžovatelem navržené důkazy (například listiny, jež stěžovatel doložil spolu s odvoláním, výslech svědka M.G.), a o jejich neprovedení nerozhodl, ani je nijak neodůvodnil. Stěžovatel namítá porušení zásady rovnosti stran při zkoumání příjmů a životní úrovně jeho na straně jedné, a A.K. (dále jen "matka") na straně druhé, když u matky se soudy omezily pouze na zjištění jejích příjmů z pracovního poměru. Stěžovatel tvrdí, že matka je držitelkou živnostenského oprávnění a odvolací soud pochybil, když příjmy z této činnosti nezkoumal s odůvodněním, že matka pracuje na plný úvazek a nelze předpokládat, že by mohla jakékoliv podnikání provozovat ve větším rozsahu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že při vypracování znaleckých posudků k ocenění nemovitostí se znalec nevyjádřil k obvyklé ceně nájmu nemovitostí ve spoluvlastnictví matky, přičemž tyto nemovitosti mohou být pronajímány a pravděpodobně již pronajímány jsou, o čemž svědčí skutečnost, že na pozemku je postaven billboard. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům, že nezohlednily při posuzování životní úrovně účastníků také životní úroveň jejich partnerů, když odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel žije s přítelkyní J.M. a její nezletilou dcerou, přičemž přítelkyně do nedávné doby byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti po těžkém úrazu dolních končetin, přechodně byla po několik měsíců upoutána na invalidní vozík a stále je po třetí operaci odkázána na cizí pomoc a má snížený pracovní úvazek. 3. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, Okresnímu soudu ve Zlíně a vedlejším účastnicím M.K. a A.K., aby se vyjádřily k ústavní stížnosti. 4. Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť byla zachována rovnost stran řízení a bylo dodrženo právo na spravedlivé řízení, přičemž odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Oba soudy dle vyjádření Okresního soudu ve Zlíně rozhodovaly dle zákonných ustanovení zejména s ohledem na zájmy tehdy nezletilého dítěte, přičemž nedošlo k zásahu do práva rodiče na péči o dítě, a nebyla porušena ani základní práva tehdy nezletilého dítěte. Ústavní stížnost proto Okresní soud ve Zlíně považuje za nedůvodnou. 5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukazují na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. není dosud pravomocné, a není proti němu v tomto rozsahu přípustná ústavní stížnost. Veškeré námitky stěžovatele týkající se dlužného výživného proto nejsou relevantní, neboť o výši a splatnosti dlužného výživného nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. Co se týče námitek stěžovatele, které se týkají stanoveného výživného, mají vedlejší účastnice za to, že i v této části je ústavní stížnost nepřípustná a zjevně neopodstatněná, neboť obecné soudy řádně provedly hodnocení důkazů a zásadně nevybočily ze zákonných mezí. V opačném případě by bylo dle názoru vedlejších účastnic zasaženo do nezávislosti rozhodování obecných soudů, která se mimo jiné realizuje i prostřednictvím zásady volného hodnocení důkazů. 6. Stěžovatel ve své replice uvádí, že napadá nejen výši výživného, ale také období, za které mu bylo výživné uloženo. V této souvislosti opětovně zdůrazňuje, že mu byla uložena povinnost přispívat na výživu dcery zpětně od roku 2008, přestože soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvádí, že stěžovatel přestal dostatečně plnit svou vyživovací povinnost v březnu 2011. K vyjádření právní zástupkyně matky o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k výrokům II., III. a IV. rozsudku prvostupňového soudu stěžovatel uvádí, že proti těmto výrokům ústavní stížnost nesměřuje, o čemž svědčí obsah ústavní stížnosti, kdy stěžovatel nikterak nenapadá výši dlužného výživného či jeho splatnost. Skutečnosti, na které stěžovatel poukazuje ve vztahu k plnění naturálnímu či relutárnímu, však v podané stížnosti uvádí, neboť jsou směrodatné pro stanovení rozhodného okamžiku, od kterého se vyživovací povinnost stěžovatele mění v čistě peněžitou dávku. Dále jimi poukazuje na péči a výživu, již dceři poskytoval, z čehož je patrné, že se o dceru řádně staral a zajišťoval jí vysoký životní standard. 7. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 30 Nc 87/96, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Matka dne 22. 8. 2011 podala návrh na úpravu rodičovské odpovědnosti k (v té době) nezletilé dceři a navrhla, aby nezletilá byla svěřena do její péče, otci aby bylo stanoveno výživné od 1. 9. 2008 ve výši 12 000 Kč měsíčně. Podáním ze dne 21. 4. 2015 již zletilá A.K. navrhla, aby otci bylo stanoveno výživné od 1. 9. 2008 ve výši 31 151 Kč měsíčně. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2015, č. j. 30 Nc 87/1996-448 byla otci uložena povinnost přispívat na výživu dcery od 1. 9. 2008 do 31. 8. 2013 částkou 15 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 30. 9. 2013 částkou 18 000 Kč měsíčně a od 1. 10. 2014 do budoucna částkou 25 000 Kč měsíčně (výrok I.). Stěžovateli byla dále stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2008 do 30. 4. 2015 ve výši 923 000 Kč, a to ve třech splátkách po 307 777 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně náklady řízení ve výši 20 683 Kč (výrok III.). Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 16. 12. 2015 A.K. navrhla, aby otci bylo stanoveno výživné od 13. 1. 2014 ve výši 25 000 Kč měsíčně. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu dcery od 22. 8. 2008 do 31. 8. 2012 výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 do budoucna 18 000 Kč měsíčně, a návrh A.K. na přiznání výživného ve výši dalších 7.000 Kč měsíčně od 13. 1. 2014 do budoucna, se zamítá (výrok I.). Ve výrocích II., III., IV. odvolací soud napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Vzhledem ke skutečnosti, že výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 17. 12. 2015, č. j. 60 Co 388/2015-597, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV., přičemž tento výrok ústavní stížností stěžovatel nenapadá, zůstává k přezkumu Ústavního soudu výrok I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo stěžovateli uloženo platit na výživu dcery od 22. 8. 2008 do 31. 8. 2012 výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2012 do budoucna 18 000 Kč měsíčně. Stěžovatel má za to, že odvolací soud neměl přistou