II.ÚS 1100/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1100/19 ze dne 30. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., toho času ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. 11. 2018, sp. zn. 29 T 7/2016, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2019, č. j. 3 To 5/2019-2395, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 4. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "nalézací soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"), a to s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozhodnutím nalézací soud rozhodl k žádosti stěžovatele o propuštění z vazby tak, že stěžovatel se dle § 72 odst. 1, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ponechává ve vazbě a že u něj nadále trvá důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu stížnost, již zamítl stížnostní soud svým rozhodnutím, které je specifikováno výše v návětí. III. Argumentace stěžovatele 3. Stěžovatel spatřuje porušení svých výše označených základních práv v tom, že 1) obecné soudy dovodily důvody pro trvání vazby jen proto, že se nic nezměnilo; 2) obecné soudy se nevypořádaly s novými námitkami přednesenými stěžovatelem; 3) doba trestního stíhaní a vazby byla nepřiměřeně dlouhá; 4) nalézací soud nepředestřel stěžovateli všechna relevantní skutková zjištění. Konkrétně stěžovatel svou argumentaci rozvíjí takto: 4. Ad 1) stěžovatel namítá, že vazbu nelze odůvodnit tím, že se ve stěžovatelově věci nic podstatného nezměnilo, neboť jeho vazba trvá již téměř rok a původní důvody pro vzetí do vazby jsou tak již podstatně oslabeny. 5. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že se stížnostní soud nezabýval novými námitkami, které uvedl, zejména že nalézací soud neodůvodnil dostatečně nepřiznání institutů nahrazujících vazbu včetně předběžných opatření, dále tím, že při rozhodování o prodloužení vazby je třeba neustále přezkoumávat veškeré důvody vazby, tedy i ty, které byly v prvopočátku důvodem pro vzetí stěžovatele do vazby. Nalézací soud rovněž dostatečně nepoučil stěžovatele o možnosti uplatnění jeho práva nezúčastnit se hlavního líčení, kdy jej neupozornil, že svou osobní neúčast musí obviněný odůvodnit bez nutnosti uvedení konkrétního důvodu, kterým svou neúčast omlouvá, a následně zmaření hlavního líčení nalézací soud považoval za okolnost, která svědčí o existenci vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel však neměl povinnost se hlavního líčení účastnit, nalézací soud přitom neuvedl nic konkrétního o tom, jak obžalovaný svou neúčastí zmařil prokazování rozhodných skutkových okolností. Nalézací soud rovněž nezvážil výslech stěžovatele prostřednictvím videokonferenčního hovoru. Stížnostní soud se rovněž nevypořádal s tím, že už uplynul delší čas, a měl se tak vypořádat s dalšími třemi měsíci, tedy téměř s rokem. Stěžovatel zde odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 2208/13 a sp. zn. III. ÚS 1242/13. 6. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že jeho trestní řízení jako celek trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, což je závažným důvodem pro jeho propuštění z vazby. Dle stěžovatele je při posuzování zákonnosti dalšího trvání vazby v konfrontaci s dobou, která uplynula od samotného zahájení úkonů trestního řízení, další trvání jeho vazby v kolizi s jeho ústavně zaručenými základními právy. Zbytečné průtahy ve vyšetřování a dlouze trvající proces jsou dle stěžovatele zjevně v kolizi s jeho právem na spravedlivý proces. 7. Ad 4) stěžovatel brojí proti tomu, že nalézací soud nepředestřel při hlavním líčení všechna relevantní skutková zjištění, na nichž založil svůj závěr o nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, a tedy stěžovatel se k nim nemohl vyjádřit a vyvrátit je. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že k porušení základních práv označených stěžovatelem napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, který v ně vyústil, nedošlo. Obě napadená rozhodnutí jsou odůvodněna v souladu se všemi požadavky, které pro ně z ústavního pořádku České republiky vyplývají. Tvrzení o přílišné délce trestního stíhání a vazby pak stěžovatel ničím nepodložil. Konkrétně Ústavní soud vypořádává jednotlivé stěžovatelovy námitky následovně: 11. Námitka 1) zjevně nemůže být důvodná. Jak uvedl Ústavní soud opakovaně již v minulosti, podle doktríny tzv. zesílených důvodů je při dlouhodobější vazbě trvání podezření podmínkou nutnou, nikoliv však postačující pro prodlužování vazby. Pro prodloužení vazby je tak třeba předložit další důvody, které pro prodloužení vazby svědčí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)], a to v době, kdy se o takovém prodloužení rozhoduje [nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247)]. Obecné soudy tak nesmí jen rekapitulovat závěry předchozího rozhodování o vazbě bez toho, aby zvážily, zda původní důvody pro vzetí do vazby neztratily časem na přesvědčivosti [nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)]. 12. V nynějším případě nalézací soud osvětlil, proč má za to, že původní důvody pro vzetí do vazby stále pokračují a stále jsou natolik silné, že vylučují nahrazení vazby jiným institutem, přičemž se zabýval i dalším vývojem trestního řízení a skutkovými okolnostmi tak, jak existovaly v době rozhodování o prodloužení vazby (srov. body 12. -15. napadeného usnesení nalézacího soudu). Toto odůvodnění nalézacího soudu je přesvědčivé, vnitřně nerozporné a logické, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. 13. Specificky k důvodu vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu se Ústavní soud vyjádřil tak, že typová výše trestní sazby není pro posuzování důvodů vazby útěkové rozhodná, je třeba zkoumat konkrétní výměru, kterou je obviněný vzhledem k individuálním okolnostem případu ohrožen [srov. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014 (N 125/73 SbNU 887)]. V nynější věci nalézací soud odůvodnil ponechání stěžovatele ve vazbě právě s ohledem na potenciální konkrétní výměru trestu odnětí svobody, který stěžovateli hrozí (srov. bod 17. napadeného usnesení nalézacího soudu). 14. Při rozhodování o dalším trvání vazby je třeba vzít v úvahu konkrétní délku vazby vzhledem ke specifikům konkrétního trestního řízení [srov. např. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)] a nepostačuje již sama o sobě hrozba vysokým trestem [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)], ale je třeba zjistit i další závažné okolnosti, které vylučují nahrazení vazby jiným instit